Silvestrovská noc, poslední svátek roku, touto nocí jeden rok končí a začíná rok další. Vnímání tohoto svátku se postupem času hodně proměnilo, zatímco my slavíme především odchod starého, naši předci především vítali příchod toho nového. Přicházel nový čistý čas a ten bylo potřeba pomocí různých zvyků a rituálů oddělit od toho starého, nečistého. Tradice a oslavy spojené s vítáním nového cyklu vnášely do života pravidelnost a řád. Až průmyslová revoluce a hospodářský rozvoj v 19. století změnily oslavy do podoby, jak je známe dnes.
Je poslední den v roce a v každé domácnosti se začínalo s generálním úklidem, při němž se vše nepotřebné pálilo, aby se nepřenášelo do nové roku. Také se lidé pečlivě umývali, aby šli čistí do nového roku. Pod Beskydami se věřilo, že toto silvestrovské umývání přináší zdraví a štěstí pro celý budoucí rok.
Silvestrovská večeře postupně nabývala podobného významu jako ta štědrovečerní. Silvestrovskému večeru se dokonce začalo přezdívat „druhý štědrý večer“ a bohatá večeře měla přinést blahobyt i v roce následujícím. Vařilo se kde co, čočka měla v příštím roce zajistit dostatek peněz, bílá ovarová polévka s kroupami zase zdraví. Zámožnější si zase často k silvestrovské večeři připravovali selátko, které symbolizovalo štěstí.
Podle krajových zvyklostí obcházely stavení na venkově v tento den tzv. báby ometačky, proto se místy říkalo silvestru i „babí den“. Byly to obyčejně starší ženy černě nebo bíle oděné, hlavu měly zakrytou bílým šátkem a někde měly na obličeji i bílý závoj. Kosinkou nebo březovou větvičkou ometaly a zaříkávaly plotny na kamnech, aby z nich vymetly vše špatné, aby dobře hřály a také popřály celé domácnosti štěstí v novém roce. Za to jim hospodář poděkoval a dal almužnu.
V některých krajích probíhala silvestrovská koleda, jako např. v Předbořicích. Koncem 19. století tam chodívali muži oblečení v hrachovinách, s neumělou papírovou škraboškou na tváři, černý papír z cukrové homole na hlavě, staré koště v pravici, zvonek v levici a strašili v domácnosti děti i dospělé. Jeden sbíral do pytle dárky, pečivo, uzené, vejce, či homolky tvarohu. Děti na ně pokřikovaly: "Pan Tintěra ze Ždákova chodí po žebrotě!" (vyprávěl p. Dvořák z Předbořic)
Také se věřilo, že tato poslední noc před Novým rokem je naplněná zvláštní kouzelnou atmosférou příznivou pro odhalení budoucna. Věštby se vztahovaly na počasí a úrodu, na zdraví, nemoc, na lásku a manželství, ale i na smrt. Proto se místy věštilo z lití olova či vosku, jinde se zase házelo střevícem nebo se věštilo z věcí ukrytých pod třemi stejnými talíři namátkou odkrytými. Kdo pod talířem odkryl chléb, měl po celý příští rok všeho dostatek, kdo peníz, toho čekalo bohatství, kdo hlínu, toho čekala bída a nouze.
Na Vyškovsku skrajovali buchtu:
Děvčata se společně složila a upekla velikou buchtu, ozdobily ji ovocem a cukrovím a zanesly do domu nejoblíbenějšího děvčete. Tam se za nedlouho také dostavili mládenci "skrajovat buchtu" a přinesli víno nebo sladkou kořalku. Zasedli spolu s děvčaty, každý vedle své milé, za stůl bílým ubrusem prostřený. Nejdůležitější z nich skrojil buchtu jako první, za ním krájeli ostatní a pojídali každý svůj díl s děvčetem sobě milým. Tím se potvrzovala vazba, kterou chtěl mít člověk do budoucna. Tak to je i s oblíbeným polibkem dávaným na přelomu starého a Nového roku. Tento zvyk místy probíhal na Nový rok. (kolem roku 1892)
Půlnoční ovar s jablky a křenem zajistil zdraví:
Místy se chodilo i večer do kostela, aby se poděkovalo za vše dobré v roce uplynulém a vyžádala se milost a požehnání do roku budoucího. Příchod nového roku se přitom neočekával pouze modlitbou, ale také střídmým veselím v rodinném kruhu. Místy se o půlnoci, u movitějších rodin jedl pro štěstí ovar s jablky a křenem, tento silvestrovský zvyk pochází z 19. století. Tento pokrm měl zajistit zdravý dobytek a aby dobře plodil.
V druhé polovině 20. století přibyly na našich stolech i tolik oblíbené chlebíčky. Časem i na venkově zavedené zvyklosti ustoupily hospodskému veselí, stávalo se tak postupně počátkem 20. století. Platilo pak i pořekadlo, že na Silvestra si musí každý, bohatý, chudý, starý, mladý při muzice poskočit, poněvadž kdo prý ten večer tancuje, urodí se mu mnoho bramborů.
Příchod Nového roku byl provázen hlučením, nejčastěji šlo o zvuky zvonů, ale střílelo se i z pušek, práskalo biči, troubilo na roh atd. Tímto rachotem se prý vyháněli zlí duchové potloukající se tu noc kolem lidských obydlí.
Na Valašsku chodila na Silvestra tajuplná postava "divá baba"
Na Silvestra na Moravě, na Hrozenkově přicházela „divá baba“, byla více představou než konkrétní maskovanou postavou. Vcházela v silvestrovské noci zavřenými dveřmi do jizby, přistoupila ke stolu a pátrala, zda-li je na něm přichystáno pro pocestné a hosty. Podle toho usuzovala, jsou-li v domě lidé pohostinní, štědří, nebo lakomci. A tak bylo zvykem, že hospodyně položila večer na stůl chléb, sůl, nůž a k tomu hrnek vody. Najde-li dzivá baba tyto věci na stole, nebude lidem v příštím roce škodit.
Je to prý „božiá poselkyňa“, jaká byla její podoba se neví, nikdo jí neviděl. Zdá se, že to byl zbytek pohanského kultu.
Zdroj: archiv Antonín ViK, Český lid - Karel Pejml, Český rok od jara do zimy – Milada Motlová, Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře – Eva Večerková, : www.edu.ceskatelevize.cz, Naše tradice – Silvestrovské tradice a oslavy
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
