Drobný modrý květ, který prý vznikl ze slz Panny Marie, nebo z posledního pohledu rytíře, který se utopil pro kytici pro svou milou. „Nezapomeň na mě,“ šeptá svými blankytnými kvítky odedávna. Roste u potoků, v lužních lesích i na zahrádkách babiček. Ačkoliv se v lidovém léčitelství používala jen okrajově, její hlavní síla tkví v symbolice. Od středověku je květinou věrnosti, lásky, přátelství a vzpomínky na ty, kteří už s námi nejsou. Pomněnka bývala ve starém Řecku zvána podle ochlupených listů „myším ouškem“, odtud pochází její vědecké jméno Myosotis. U nás se jí lidově říká rybí nebo dokonce žabí očko.
Proč říkáme pomněnce rybí očko: Když má rybička zemřít, vymrští se nad vodu, podívá se k modrému nebíčku a vypustí dušičku. Z každé rybí dušičky pak vyroste krásné modré kvítko — rybí očko nebo pomněnka. Když některé děvče utrhne takový kvítek a vplete jej do věnečku pro Pannu Marii, je prý rybí dušička vysvobozena. Proto často vídáme věnečky z pomněnek na hrobech — na důkaz stálé památky na mrtvé.
Jak přišly na svět pomněnky: Modrá obloha byla smutná, protože lidé na ni málo mysleli. Proto poslala na Zem kus své blankytné látky se zlatými hvězdičkami, aby z ní ušila Země šatečky pro své nejmenší květinky. Květinky v blankytných šatečkách s hvězdičkou uprostřed budou lidem připomínat nebe. Budou je prosit, aby na oblohu často vzpomínali, a proto se jmenují — pomněnky.
Jak pomněnka ke svému jménu přišla: Když Pán Bůh rozdal květinám jména, chodil od jedné ke druhé, aby se přesvědčil, zda si svá jména pamatují. Všechny si je pamatovaly dobře, jenom pomněnka ne. A tak když k ní Pán Bůh přišel, mlčela. Proto jí Bůh řekl: „Že jsi tak málo dbala slov mých a o své jméno se nestarala, budeš se proto jmenovat pomněnka – aby každý, kdo tvé jméno uslyší, vzpomněl si, že nedbalost a nepozornost se přísně trestá.“ Po těch slovech pomněnka zahanbeně odešla k vodě a na vlhká místa, aby ji nikdo neviděl. Leč kdo by si nevšiml těch blankytných oček? A která dívka by přehlédla ty jasně modré šatečky!
Stará evropská pověst vypráví o mládenci, který se jednou procházel se svou nevěstou po břehu řeky. Dívka spatřila na břehu modré květinky a zatoužila po nich. Mládenec se pro ně rozběhl, ale břeh se pod ním utrhl a on se zřítil do řeky. Stačil jen zavolat “Pomni na mě!“ Nešťastná snoubenka pak nosila modré květinky, pojmenované pomněnky, až do své smrti na jeho hrob.
O pomněnce a pokladu:
Vyšel si kdysi jeden chasník hledat poklad. Slyšel od staré báby kořenářky, že poklad nalezne ten, kdo na Zelený čtvrtek utrhne a u sebe uschová právě rozkvétající pomněnku. Podivil se sice, proč stará kořenářka už dávno tím způsobem nezbohatla, ale pomyslel si: „Však to nic nestojí a o krk snad nepřijdu!“ A šel.
Byl právě Zelený čtvrtek. Již od božího rána seděl u potoka a čekal, až některá z pomněnek otevře svá modrá očka. Nečekal nadarmo. Brzy před jeho zrakem jedna pomněnka dokořán rozevřela blankytná očka a s podivem pohlédla na milého chasníka. Zdálo se mu, jako by na něj kývala. Šel tedy, samá radost, utrhl něžný květ, zastrčil jej za pentli svého klobouku a hajdy do lesa, kde do výše trčely mohutné skály. Chodil a bloudil dlouho sem a tam, až se ani nenadál a nastala půlnoc. Vtom u jedné skály jako by vzplanul veliký oheň. Záře se rozlila téměř po celém okolí. Na cestu dobře viděl, a proto rychle spěchal k tomu místu. Sotva se přiblížil ke skále, spatřil – ne oheň, nýbrž hromady zlata, až mu z toho neobyčejného lesku oči přecházely. I nemeškal, nabíral plnýma rukama a strkal do všech kapes. Když už se pod tíhou zlata téměř prohýbal, přestal nabírat, otočil se a spěchal domů. Vítr právě děsně zaburácel. Chasník se strachy zachvěl. I utíkal, co mu nohy stačily. Vtom neopatrně zavadil kloboukem o větev, klobouk i s pomněnkou mu spadl z hlavy – a zlato zmizelo.
