Na hranici Střížkova s Libní stála vysoká skalka s usedlostí nazývaná Čertův vršek. Údajně se zde zámecký pán upsal čertu a poté skončil v pekle. Na této skalce si nechal František Ferdinand Hilbert v polovině 18. století vystavět zámeček. Na počátku 19. století byl zámeček v majetku intendanta a režiséra Stavovského divadla Jana Karla Liebicha (1773-1822). V té době se zde pořádaly velkolepé večírky pro přední šlechtice, bohaté měšťany, umělce a učence. Na Štědrý den roku 1812 připravil Liebich pro své hosty překvapení - ozdobený vánoční stromek (jedličku). Kromě betlému byly pod ozdobeným smrčkem i dárky pro hosty. Pan ředitel dostal oplátkou dárek, který ho jistě velmi potěšil, přátelé ho vykoupili z dluhů. Zvyk zdobit stromky o Vánocích si přivezl z rodného Německa.
Příhodu ztvárnil Alois Jirásek v románové kronice F. L. Věk:
…mluvili o štědrovečerních slavnostech jinde, u rady Slívky, u hraběnky Bubnové. Rada Feninger vzpomněl na to, co slyšel, o čem se tolik mluví, že u ředitele Liebicha je dnes velká společnost, větší než jindy, paní že strojí letos větší vánoční strom, vědí-li, slyšeli-li o tom stromečku. Paní Hanoldová pohlédla na vychovatelku, ta se usmála a sklopila oči.
Náhle všichni umlkli, Jeanetta se prudko obrátila po dveřích vpravo, vedoucích do menšího pokoje. „Co je! Jako by někdo zazvonil,“ divil se starý rada. „A zas!“ zvolala paní do Lozier. Jeanetta byla jako u vidění. Něco se dálo, něco tajemného, vzrušila se náhlým radostným tušením, že už tu, co matinka, co slečna slibovaly. Děvčátku se rozšířily oči, zjasnila se tvář. Held si teprve v ten okamžik všiml, že vychovatelka zmizela. Paní Hanoldová usmívajíc se rychle vstala a chytila Jeanettu. „Už jde! Už jetu!“ hlásila jí, radostně vzrušená, těšíc se na radost svého dítěte i na překvapení všech. Stříbrný hlas zvonku ozval se po třetí. V ten okamžik se otevřely do kořán dveře do pokoje vpravo.
Proud světla se odtud rozlil do jídelny. Vedlejší komnata zářila přečetnými světly voskových, barevných svíček na štíhlém, jedlovém stromku, postaveném na kulatém stole uprostřed pokoje. Stromek zářil světly, leskl a třpytil se pozlátkem ořechů, všechen zpestřený živými barvami zlatých, rudých jablek, cukrovinek prostě zavěšených nebo v obalech strakatého i zlaceného papíru. Jeanetta, vidouc poprvé, tak jako skoro všichni ze společnosti, báječný stromek v plápolu světýlek od spodních haluzí až do vrcholu, úžasem jako by ztuhla. Stála zmlknuvši upírajíc rozšířené, zářící oči na netušené zjeveni, až pak zajásala a hnala se ke stromku, když zpod něho pojednou vstávala roztomilá loutka, pozdvihovaná vychovatelkou, jíž Jeanetta v svém radostném úžasu a překvapení za stromkem ani nezpozorovala.
Jeanetta jásala; paní de Lozier i rada Feninger vyslovovali svůj obdiv zvláště paní Hanoldové, jak to připravila, že dovedla vše do posledního okamžiku utajit a je tak překvapit. Než překvapení nebyl ještě konec. Nejen na Jeanettu, nýbrž i na ně, na všechny pamatoval Ježíšek. Vedle panny a pokojíčku Jeanettina ležely pod stromkem také dárky jim. To všecko bylo tak nenadálé a nové, že všechny radostně překvapilo. Nad potěšení všech byla radost dítěte. Jeanetta s panenkou a s krásným pokojíčkem světle zelených stěn, se záclonami i nábytkem, nedbající ve své radosti už valně společnosti, stala se na dlouhou chvíli její středem.
Paní de Lozier se blaživě roztesknila vzpomínkami na štědré večery svých mladých let, doma, v Bretónsku. Mluvili o nich, o štědrovečerních zvycích, jak tam, jak tu. Rada Feninger, jenž pocházel z rodiny vrchnostenského vrchního, připomenul si, třeba že ne bez úsměšku, jak bývalo u nich ve dvoře a na zámku, dole v jižních Čechách, jak ovčák troubil, jak se zpívaly koledy. Ty vzpomínky Helda rozehřály. Staré zpěvy vánoční se mu ozvaly, jak je za mládí slýchal, jak je zpívali, i on sám, doma i na kruchtě v Třebechovicích, v rodišti i tady v Praze, když byl vokalistou, když stával na kruchtě ozářeného kostela Panny Marie na Louži, kdy starý Praupner v dlouhém copu, pošňupávaje, je řídil a sám hrál na varhany pastorální preludia tak krásně, tak mile a dojemně, až srdce plesalo…
vyobrazení: Adolf Kašpar (1877, Bludov – 1934, Železná Ruda), z knihy F.L. Věk, 5 díl, 1921
text: z knihy F. L. Věk, díl 5, 1921
