Zima přišla s nekonečně dlouhými, smutnými večery. Na polích, po návsi leželo plno sněhu, nebylo polních prací. Jen doma muži vyráběli potřebné věci do hospodářství a ženy ledacos upravovaly, vařily a předly len, v létě sklizený. A s nití na kolovratech předla se zlatá nit bájí, písní, pohádek. Hned byla světnice plna hovoru, smíchu, hned s utajeným dechem všichni naslouchali, když dědeček vyprávěl o šotkovi, o můrách, o světýlkách.
V některých krajích měla mít každá přadlena do Martina napřadeno deset pásem a jinde zas tak nespěchali a počalo se s předením až po svátku sv. Martina. Místy začali až na počátku adventu a tam kde chovali ovce, předly ženy i vlnu. S malými přestávkami se předlo po celou zimu až do Velikonoc, končilo se zpravidla na čtvrtou postní neděli „Družebnou“. Příst se nesmělo většinou v období od 23. prosince do 6. ledna, přísný zákaz platil na ostatky (poslední dny masopustu). Také se nesmělo příst na svatou Lucii 13.12. Svatá Lucie byla sice patronkou přadlen, ale podle lidové tradice platil v den jejího svátku zakaz předení. Možná to bylo i proto, aby si ženy od své lopotné práce na chvíli odpočinuly nebo také proto, aby se točivými pohyby kolovratu neodkulilo slunce. Lucky, které obcházely stavení hlídaly, aby tento zákaz ženy a dívky dodržovaly. Na Šumavě dokonce vynášely přadleny své kolovraty ze světnice na půdu, aby se k nim Lucie nedostala.
