Začátkem listopadu u nás probíhá jeden z největších křesťanských svátků, Svátek všech svatých a Dušičky. Listí opadává, stromy smutně ční k nebi, příroda se přizpůsobila k truchlivé náladě tohoto dne a člověku se vkrádá na mysl pomíjivost tohoto světa. Je to období, kdy na hrobech nebo v teple domova zapalujeme svíčku za své drahé zesnulé. Dobový obrázek tuto tklivou atmosféru popisuje takto: „Dítky okrašlují hrob někoho ze svých blízkých. Vkládají lásku a vděčnost svou do prostých ozdob na chladný náhrobek, když nemohou jich projeviti již tomu, jenž v pokoji zde odpočívá. Může to být maminka nebo tatíček a jistě jim nějaká slza ukápne na ztuhlou zemi, snažíc se prodrati dolů, aby jej vzkřísila, jako ona živá voda v pohádce. (1905)
Po dušičkách zpustla a osiřela pole, všechen život utekl do nízkých doškových chalup vesnice pěkně k teplu kamen. Listopad byl vždy vůbec smutný měsíc, snad nejsmutnější mezi všemi. Naštěstí měl jedno velké rozptýlení a tím byly Martinské zvyky, spojené s křehce, do červena upečenou husičkou, která se zapíjela vínem. Říkalo se: „Radost Martina – jest husa a džbán vína“. A nebylo-li víno, bylo jistě pivo.
Do této doby dříve spadaly i jarmarky. Pár týdnů před nimi odjel hospodář s namlácenou pšenicí nebo žitem do velkého města na trh a utržené groše pak uchovával na jarmark. Na ten se těšívaly děti jako na posvícení. Ráno odešel hospodář s hospodyní s velkým jemně pleteným košíkem a s víkem a večer se vrátili s košíkem plným. To bylo radosti, když v něm děti našly dřevěné vojáčky, ptáčky, nebo dokonce panenku.
A pak přišly přástky, přeslice hrčely, uprostřed světnice stál dřevěný, vysoký svícen, zastrčená louč hořela červeným, chvějícím se plamenem. Pod ním byl škopík plný vody, každou chvíli zasyčel v ní spadlý uhel. Opatrování světla, výměny loučí si vzal obyčejně na starost pantáta, jenž mimo dýmku nemíval tou dobou ničeho na práci. Při práci, při hrčení přeslic se pěkně povídalo, a tak pěkně se poslouchaly pohádky. Děti ztichly a ani duší nehýbaly.
Na konci měsíce na všechny čekal ještě jeden tajemný večer. Lidová tradice přisuzovala svátku sv. Ondřeje a jeho předvečeru čarovnou moc, platil také za přelomové datum začátku zimy a počátku adventu. Spolu s Velkým pátkem, svátkem Narození sv. Jana Křtitele (24.6.) a Štědrým dnem bývala svátku sv. Ondřeje a svatoondřejské noci přisuzována i velká věštitelská moc.
Staří hospodáři byli vždy nejlepšími zvěstovateli počasí a úrody. Všímali si vždy bedlivě jednotlivých jevů v přírodě, stopovali povětrnostní úkazy jednotlivých měsíců, zejména ve dni některých svátků, tak tomu bylo i v měsíci listopadu. Podle opadávání listí ze stromů říkali:
„Zůstane-li lupení dlouho na stromech, bude dlouhá a tuhá zima“.
O sv. Martině často říkali, že zahajuje dobu zimní, zejména přijel-li na brůně a zasněžil celý svět. V den sv. Kateřiny (25.11.) říkali: „Na sv. Kateřinu, schovej se kdo můžeš pod peřinu“. Době od sv. Kateřiny do sv. Ondřeje (30.11.) se povídalo: „Sotva se někdo ohřeje“. Věřilo se, že pokud není zprvu listopadu zima, že dlouho budeme u krbu, ale proti tomu se zase soudilo, začne-li brzy zima, že záhy nastane obleva. A pokud budou na sv. Ondřeje kapky na stromech „bude mnoho ovoce“.
V římském kalendáři byl listopad devátým měsícem, proto se jmenuje v jiných jazycích november. (podle latinského novem = devět). V roce 153 př. n. l. byly přidány ještě další dva měsíce. Název je odvozen od padání listí, které je v toto roční období ve středoevropských přírodních podmínkách typické a měsíc listopad začíná stejným dnem v týdnu jako březen.
zdroj: archiv Antonín ViK, časopis Venkov
vyobrazení: obraz, autor: neznámý
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
