Povídačky o tom, jak se hastrman dovede proměňovat ve zvířata
- Hastrman se může proměnit v rybu a nepoctivce neboli pytláky někdy i pořádně vyplatil nebo aspoň vystrašil. Rybáci (pytláci) z Velešína, šli tajně v noci k řece Malši pod Velešínem na ryby. Byl to Frantík, a ještě několik jeho kamarádů. Chytali dobře a pytel se jim rybami pomaloučku pěkně plnil, tak že již chtěli jít domů, ale nevěděli, že chytili do pytle i hastrmana. Vzali pytel na ramena a v tom se nedaleko od nich ozval z řeky hlas: „Mik, Mik, Mikmíku!“ A odpověď na to slyšeli rybáci na svých zádech: „Já jsem v pytlíku.“
Pytláci strachy upustili pytel i s rybami do vody a uháněli s hrůzou domů. Chytili hastrmana, který se v rybu proměnil a nepoctivé rybáky náležitě vystrašil. (Velešín, 1902)
- Hastrman se také umí proměnit v chromého zajíce. Tím oklame chodce tak, že se pustí za chromým zajícem, aby ho chytil. Ten se však nepozorovaně přiblíží k vodě, aby svého pronásledovatele utopil.
„Když byl můj otec malým chlapcem“, povídá Vít Mráz z Velešína — zjevil se mu na zahradě (v Chodci) chromý zajíc, který stále před ním pobíhal tak, že ho dostal až blízko k potoku, který byl hned za zahradou. Ale v tom ho matka zavolala k snídani, které to vypravoval. Řekla mu, že to byl hastrman, který by ho byl zavedl k potoku a utopil. (chodec u Velešína)
- Hastrman se může proměnit také ve vrány, zajíce nebo tele, mimo to se prozradí i velikým větrem. Chalupník z Holkova u Velešína vypravuje: „Dyž som byl vejrostek, šel som jednou v noci do Velešína pro bábu. Dyž som šel z kopce k mostu, tu som viděl, že po stromech poletujou vrány — tu zas běží zajíc a když som přišel k tej velkej l
ípě blíže městečka, stálo na silnici mizerný tele. Som si myslel: som já hovado, dyž já ženu to tele pořád před sebou — odjinud to nemůže bejt než z Holkova. Ačkoliv som je předtím před sebou neviděl, přece som tomu věřil, neb som měl trochu v hlavě. Ale dyž som přišel k rybníku, naproti tej šibenici, tu se strhl vítr a tele vyskočilo a spadlo do vody za šibenicí. A poněvadž voda vyplískla až ke mně na druhou stranu silnice, já se lek a som upaloval domů, co mně nohy stačily a bábu som už nechal.“ (Holkov u Velešína).
- Také se vypravuje, jak se hastrman uměl proměnit v bílou slepici. Vypravuje o tom B. Halouzková: Jednou hrabaly oves pod Němečkovejma, blízko statkářova rybníku, když tu najednou uviděly bílou slepici, jak pořád a pořád nepokojně kolem nich pobíhá. Byl to hastrman, který brzy utopil v rybníku jejího bratra. (Velešín)
- Za ovci proměněného vodníka poznal prý podle bekotu jeden krejčí. Můj děda mi povídal, vypravuje šestaosmdesátiletá stařena, Anna Šindelářová, který byl vyučený krejčí, že šil jednou v Pořešíně a šel hodně pozdě večer domů. I slyšel bečet „ofčičku“. Myslil si, že ji pastýř zapomněl. Volal tedy na ni: „Šibal béé-béé, šibal béé-béé. Pocem malá, poť, já tě dovedu domů.“ Jak to vyřkl, tak to bečení přestalo, ale nastal veliký hukot jako od koňů. Dědu obešla hrůza tak velká, že se dal okamžitě na útěk. Jen skočil do domu a zavřel dvířka, byl hlomoz až na dvířkách, a křičelo to na něj: „S Bohem si se radil, žes utek, nebo bych tě byl utopil!“ (Výheň u Kaplice).
zdroj: archiv Antonín ViK, časopis Český lid, 1902,
vyobrazení: ilustrace, Hanuš Schwaiger (1854, Jindřichův Hradec - 1912, Bubeneč)
