Na Moravě hody, ve Slezsku krmáš, na Slovácku hodky. Za starých časů se posvícení slavilo v každé vísce i tam, kde neměli kostel. Býval to jeden z nejoblíbenějších svátků prostého lidu, kterým zároveň oslavili ukončení polních prací, nejčastěji žní. Byl už nový mák do buchet, zásoby vajec a čerstvé mouky, zralé švestky nejen na povidla a vykrmené husy a pašíci na pekáč. Zkrátka ideální čas na návštěvu příbuzných a přátel.
Posvícení byla také výroční slavnost, která připomíná posvěcení místního kostela a slavila se v neděli před, nebo po svátku světce (patrona), jemuž byl zasvěcen místní kostel. O oslavách posvícení u nás vypráví již přemyslovské legendy: proradný Boleslav pozval svého bratra Václava na posvěcení chrámu a u jeho bran ve Staré Boleslavi ho pak zavraždil.
Čí jsou hody? Naše!
Na Moravě mají hodové zvyky hluboké kořeny a často tato slavnost bývala největší událostí v roce, symbolizovala poděkování za úrodu a vítání času klidu. Neobvyklou atmosféru této lidové tradice umocňuje účast mládeže v krojích se speciálními doplňky. K průběhu slavnosti nezbytně patří folklórní projevy – muzika, tanec a zpěv hodové chasy i ostatních účastníků. Hody většinou trvají tři dny, a tak se lidé několikrát do krojů v patřičných obměnách oblékají.
Na zdárný průběh oslav obvykle dohlíželi zvolení a zvlášť respektovaní členové vesnické mládeže, tzv. stárkové a stárkyně. Stárek je odvozen od slova starat se. Jde o osobu nebo osoby, které přebírají zodpovědnost za přípravu hodů, současně se tak stávají jejich hlavními aktéry. Počet stárků se liší nejen v regionech, ale také v sousedních vesnicích. Nejčastěji jsou chasou voleni dva stárci, kteří spolu s vybranými děvčaty tvoří dva stárkovské páry. Stárkování obvykle připadne na svobodné mládence, ale najdeme také obce, kde jeden nebo dva stárci jsou voleni z řad ženáčů. Zvolení členové od starosty obce přebírají pravomoci, aby mohli organizovat průvod, taneční zábavy a různé zvyky a také zodpovídali za pořádek a to nejen při hodech, ale při zábavách mládeže po celý rok, než pomyslné žezlo vlády nad chasou předali svému nástupci.
Posvícení naše je, nikdo nám ho nevezme,
a kdo by ho nám chtěl vzít, bude jako žito bit,
a pak musí nechati se od nás vyhodit!
V minulosti byli jako stárci často voleni chlapci ze zámožných rodin, kteří dokázali zajistit bohaté občerstvení, zaplatit muziku a garantovat tak zdárný průběh posvícení. Slavili ho stejně v městečkách, ve vsích i na samotách. Tak dva tři dny předtím neměl už žádný muž v předsíni či světnici co pohledávat, poněvadž ženské měly plné ruce práce s bílením, úklidem, smýčením a paráděním. Stavěla se i máje, menší však než v květnu, zdobily se pentlemi kříže, kostel a také taneční sál v hospodě.
V sobotu bývala taneční zábava, v neděli po obědě obcházel krojovaný průvod mládenců a děvčat vesnicí a končilo to opět tancem v hospodě. V pondělí po mši se na některých místech vydával průvod na hřbitov k hrobům a potom na tzv. pěknou neboli zlatou hodinku, při níž se lidé scházeli v hospodě s rozsvícenými svíčkami. Úterní zábava, zvaná sousedská, se dnes už většinou nedrží. Podle pamětníků to bývala příležitost k tanci pro starší obyvatele vsi, a proto se hrávala pomalejší hudba. Dozvukem hlavní posvícenské zábavy pak byla oslava konaná následující neděli, jíž se říkalo mladé posvícení.
V pondělí se také odehrávaly z dnešního pohledu drastické obyčeje veřejného zabíjení zvířat, jejichž maso se pak večer v hospodě upeklo a snědlo. Někde stínali kohouta, jinde berana (převážně na Moravě), anebo shazovali kozla ze skály či z kostelní věže. Před zabitím zvířete se vždycky odehrál symbolický soud, při čemž se oběti vyčetla spousta zlých skutků. To vše se dělo za účasti diváků z celé obce i okolí.
Za první republiky různé spolky organizovaly "staročeské posvícení", při němž se jeho účastníci oblékali do replik i originálů českých krojů. Hlavními organizátory bývala vesnická mládež, ochotnické spolky, Sokolové, hasiči, kteří se společenských akcí ujímají dodnes. Na posvícení se do obce sjížděli kramáři se svým zbožím, perníkáři, komedianti, kolotočáři a další. Obvykle se však posvícení vzdálilo své duchovní náplni a z církevního svátku zůstalo jen datum jeho konání.
Přes liniii křestanskou zůstává význam celku v poloze radosti, hojnosti a hodování. Dodnes slovo posvícení je synonymem těchto hodnot. A pokud máme nějakou újmu či neúspěch, říkáme: "Není každý den posvícení." Dnes se také slaví posvícení, ale je to již jen pouhý stín staročeského posvícení a bohatýrské doby.
Tradiční krojované hody ve Velkých Bílovicích:
Vůbec největší lidová slavnost ve Velkých Bílovicích. Hody začínají vždy první neděli po svátku Narození Panny Marie (8. září), patronky místního kostela. Hody trvají tři dny a každý den má svoje zvláštnosti, od kterých se odvíjí jeho příprava. Sobotnímu stavění máje předchází důkladná příprava. Kromě čištění a spojování máje se staví ještě búda pro muzikanty, druhá pro vykupování při zaváďce. Vykopat jámu, do níž se mája vloží, je výsadou loňských stárků. Na dně jámy najdou lahev dobré kořalky, kterou si tam před rokem uložili. Jakmile v sobotu chasa za pomoci většiny mužů z Velkých Bílovic ručně postaví máju, začne na sóle vyhrávat dechovka a v hospodě cimbálová muzika. . .
Celá hodová slavnost je poutavě popsána na oficiálních stránkách Velkých Bílovic:
https://www.velkebilovice.cz/tradicni-krojovane-hody/d-1693?p1=2944
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK a časopis Český lid a ČT, Naše tradice, Posvícení a hody
kniha: Český rok na vsi a ve městě – Pavel Toufar
kniha: Český lidový a církevní rok – Alena Vondrušková
vyobrazení: pohlednice, autor: Jožka Kačírková-Ryšavá (1911, Kožlí - 1971, Vyžlovka), Pouť v Mukařově
obraz, autor: Antonín Gareis ml. (1837, Praha - 1922, Praha), Posvícení, 1863
