K oslavě posvícení v minulosti patřilo obřadní zabíjení zvířete. Nejrozšířenější v české části naší republiky, bývalo stínání kohouta jakožto součást slavení posvícení, ale docházelo k němu i v závěru masopustního období, o letnicích, o pouti, při dožínkách, nebo jako poděkování za úrodu.
Vybraný kohout, kterého ozdobili pentličkami, byl na dlouhých stuhách veden v průvodu chasou a muzikou na vyhrazené místo. Zde byl pak přivázán ke kolíku, aby nemohl utéci. Muži, kteří chtěli vyzkoušet své štěstí a snažili se setnout kohoutovi hlavu šavlí, měli zavázané oči. Přihlížející diváci křikem a muzikanti hudbou se snažili muže se zavázanýma očima navést, nebo naopak zmást z cesty ke kohoutovi. Každý uchazeč měl jeden pokus, vítěz tohoto klání byl oslavován a odměněn. Často bylo stínání kohouta, či jiného zvířete doprovázeno divadelními výstupy, kdy byly zvířeti přiřčeny nejrůznější hříchy, za něž byl odsouzen ke stětí.
Zmíněné kruté divadlo barvitě popsala i Karolína Světlá z Podještědí z roku 1866: Odehrávalo se na louce za vesnicí o posvícení, odpoledne. Sem přišli muži v bizarních maskách – kněze, ministrantů, čertů, přivezli na trakaři nebo v doprovodu družiček přivedli živého kohouta. Na místě popravy byl připraven červeně natřený sud a šavle k useknutí hlavy. Vlastní průběh je stejný, jako výše popsaný.
Místy bývalo to hlavně v severovýchodních Čechách zabíjela kohouta děvčata, a to cepem, která dívka jej srazila, byla celý rok až do příštího posvícení královnou jako junák králem a měla rozhodčí hlas při všech společných slavnostech podobných.
Od konce 19.století bylo obřadní zabíjení zvířat zakázáno, postupně obyčej v této formě zanikl. Na mnohých místech se dodnes udržuje v pozměněné podobě, při nichž se zvíře již nezabíjí. Živý kohout je dnes nahrazen např. jeho figurínou. Obyčej se sice stále nazývá stínání kohouta, ale podstatou samotného aktu je shození, nebo alespoň dotknutí se figuríny kohouta. Ostatní části obyčeje zůstávají.
Poutavě je popsáno stínání kohouta v knize: Z časů dávných i našich, z roku 1893
V pondělí odpoledne, místy ovšem také až v úterý, koná se nejbujnější a nejokázalejší část programu posvícenského: Stínání kohouta, v němž můžeme s jistotou spatřovat zůstatky jakéhosi náboženského obřadu pohanského. Již před posvícením vyhlédnou si hoši největšího a nejhezčího kohouta v dědině. Někde hledí při tom, aby byl černé barvy, avšak většinou spokojují se, jen když má bohatý a pestrý chvost a pěkný hřeben. Místem popravy bývá buď náves anebo ještě spíše louka za dědinou.
Průvod vypravuje se obyčejně z hospody. V uspořádání jeho jest ovšem v jednotlivých krajích mnoho odchylek — v tom však shodují se všechny, aby vypadaly, co možno žertovně a směšně. Vezou tedy kohouta, jenž jest hojnými fábory a pentličkami vyzdoben, bud na řebřinovém voze, buď mnohem prostěji jen na trakaři. Trakař táhne šest mužů, oděných v šaty co možná křiklavé, a tak ušité, že každá půlka je jiná. Ač je náklad z míry lehký, tváří se všichni, jako by trakařem stěží hýbali. Před trakařem jde podivná družina, zase šest mužů, z nichž jeden veze svítilnu beze skla, v níž neustále zapaluje svíčku, smotanou z koudele, druhý je přistrojen za »kněze« a má dva ministranty, jiný je čertem, jiný komediantem. Za trakařem jdou muzikanti, mající kabáty na ruby oblečené. Toť průvod celkem jednoduchý. Veze-li se však kohout na voze, pak hlídá jej tam několik junáků a kolem vozů jede na koních družina, jež střílí z bambitek. Napřed jde hudba, za vozem jede kat, oděný v červenou košili, kohoutí péro za kloboukem a v obličeji počerněný, aby hrozivěji vypadal. Kat mívá dva pacholky podobné tvářnosti. Velmi často bývá kohout provázen celou řadou družiček, které fábory z něho visící v rukou drží. S výskotem a lomozem přijde průvod na místo popravní, kde uchystán je prázdný půlsud, od něhož opodál buď ministranti, buď pacholci katovi přiváží kohouta ke kolu do země zaraženému tak, aby mu jen hlava přesahovala.
Z průvodu vystoupí potom »kněz« na půlsud a oznamuje, že bude dnes poprava kohoutí : »Stneme ho« dodává - „Ať jeho krví vylitou potvrdíme a oslavíme tu třídenní slavnost posvícenskou; pročež kmotrové a strýcové, kmotřičky a holčičky přespolní, neodcházejte ještě dnes domů, zůstaňte tu ještě dnes s námi při přátelském a společném hodování, při muzice, zpěvu a tancování až do jitřního svítání, abyste účastni byli s muzikanty v hospodě kohoutího hodování, které zdejší poctivá obec obětuje k společnému a sousedskému požívání. Každý se do sytá nají, když z něho jen kousek pojí.“ Jinde vystupuje místo kněze hned kat, vytáhne jakousi listinu, žalobu, z níž pak oznamuje lidu, proč kohout má zemříti, »kterak se smrti hoden učinil«. Žaloba je dlouhá a vytýká obviněnému celou řadu přestupků a zločinů: ubližoval slepicím, rval se s jinými kohouty až do krve, vodil slepice do obilí a zahrad, aby tam vše rozhrabaly, ba vedral se i do stodoly a na sýpku, ráno pozdě kokrhal, takže čeládka zaspala a pak od hospodáře peskována byla, ba mlynáři z potoka vodu vypil, takže by málem nebyl mohl mlíti.
Shromážděný lid proto hlučně kohouta odsuzuje. Avšak kohout učinil, věda, že milosti nedojde, také poslední vůli, kterou kněz, obyčejně nejpovedenější šibal, předčítá k nemalé zlosti šťastných dědiců. Tak odkazuje kohout svůj hřeben občanu, který nebývá nikdy učesán, ostruhy největšímu bázlivci, svůj chvost některému nadutému hejskovi atd. Potom vezme kat meč, setne kohoutovi hlavu a narazí ji na hrot meče, krví pak postřikuje diváky, kteří na všecky strany ustupují a nemálo povykují. Jinde nestíná kohouta kat, nýbrž některý z jonáků, kterému ministranti oči zaváží a pak kolem sudu jej vodí, aby mu cestu ke kohoutovi zmátli. Když se pak milý jonák rozežene a mečem na prázdno vší silou mávne, strhne se ovšem nehorázný smích. Avšak komu se podaří kohouta stíti, toho pak nosí na sudě jako vítěze, hudba mu hraje fanfáry, lid jej s jásotem pozdravuje a děvčata dávají mu v odměnu červené šátky, jež měla jako praporečky na prutech uvázány.
Po ukončené popravy táhne celý průvod za zvuku hudby do hospody. Kohouta nesou tam ministranti přivázaného na tyči. Z peněz při popravě vybraných buď od hospodářů, buď od účastníků neb účastnic závodu dá se kohout upraviti a dostane se pak muzikantům, ač nepodělí-li se o něho tanečníci sami.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK a skanzen na Veselém kopci v Hlinsku
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
