S přípravami na posvícení se začínalo minimálně týden napřed. Ve statcích a chalupách se drhlo, mylo, uklízelo. Panímáma se vypravila do města, aby tam nakoupila vše, čeho bude na posvícení zapotřebí. A bývalo toho mnoho, opravdu mnoho: káva, koření, nějaká ta rosolička, hrozinky a bůhví co ještě. Pantáta zapřáhl do vozu a dojel do pivovaru pro nějakou tu bečku chmeloviny. Dva, tři dny před posvícením nastávala všade „Bartolomějská noc“ pro hospodářské zvířectvo. Husy, kachny a kuřata byly nemilosrdně mordovány.
Vypasený vepř, který se ještě včera radoval ze svého žití, dnes byl ukrutně utracen a svého života zbaven, aby bylo na posvícení dostatek masa. Děvečky s panímámou zase připravovaly posvícenské koláče s mákem, tvarohem, povidly, aby si mohl každý posloužit podle své chuti. Nebylo zapomenuto na přátelé a známé, které pantáta upřímně zval na posvícenské pohoštění:
A co jich napečem, to po dvou pecích,
ty je pak rozneseš, Vašku, po statcích.
Když přijdeš do domu, dej pozdravení,
že je zvem oba dva na posvícení.
Chasníci postavili na návsi „posvícenskou“ máji, vysokou a rovnou, pěkně pestrými pentlemi vyzdobenou, aby byla svědkem slavného českého posvícení.
V kostelíku bylo o posvícenské mši k umačkání. Zvuk varhan se nějak slavnostněji odrážel od kostelní klenby. Konečně bylo po mši a věřící, zvláště hospodyně pospíchaly, aby již byly doma, kde na ně čekalo ještě tolik práce s obědem, který býval z celého roku obědem nejslavnějším. Také se již počali ojediněle trousit pozvaní a zasedli ve světnici k velikému stolu. Než se ještě nosilo na stůl, bral si každý z koláčů, které již včera byly upečené. Zatím se již všichni sešli. Co to bylo vypravování a vykládání: ten mluvil o úrodě, jiný zase o neúrodě, jeden o ovci, druhý opět o dobytku, do hovorů a rozprávek živě vedených připletly se svatby, děti, mluvilo se o živých, mrtvých. Zkrátka bylo toho mnoho k vpravování. A již zvonilo poledne a hospodyně nosila na stůl: polévku, pečenou husu s knedlíky a zelím, vepřovou pečeni, kuřata a celou řadou jiných jídel. Každý si bral dle libosti, nikdo se neupejpal. Pantáta stále točil za sudu nové a nové sklenice piva a ochotně je stavěl před hodující. Jedlo se a pilo, jak to o posvícení má být, jak se to dělávalo.
Po obědě se zapálily dýmky nebo i doutníky a zase se besedovalo. Mladí však již neměli stání a jen aby již bylo po žehnání. Když pak zvonili, zvedli se mnozí a šli do kostela. Mládež se nemohla dočkat konce. Po požehnání se již ozvaly zvuky muziky, která hrála pod májí na návsi, aby se pak definitivně odstěhovala do hospody, kde bylo vlastně centrum celé posvícenské zábavy. Bylo by však hrubým omylem se domnívat, že posvícenskou muzikou se skončilo také posvícení. České posvícení, to pravé staročeské, trvalo celý týden až do „mladého posvícení“, tj. do příští neděle, tedy plných sedm dní. To také naznačovala „máje“, která se dívala na to veselí a po celý týden spokojeně popraskávala a vrškem jemně jako hlavou pokyvovala. Teprve o „mladém posvícení“ byla skácena a tím také posvícení bylo definitivně skončeno, aby ožilo ve své kráse zase až za rok, dá-li Pán Bůh.
Po slavné posvícenské neděli následovalo pondělí, zvané obyčejně „pěkná“ nebo „zlatá hodinka“. V ten den se dálo hlučné stínání kohouta, které se ještě v šedesátých letech 19. století u nás udržovalo. Kohout byl v průvodu veden na popraviště, kde mu byly za vinu kladeny rozmanité zlé skutky a ač byla podána písemná žádost o udělení milosti, byla zamítnuta a kohout katem sťat. Když dali diváci nějaké peníze na úpravu kohoutí pečeně, byl zabitý kohout v hospodě upečen a večer sněden. Na Moravě se v pondělí o posvícení stínal beránek, kde před diváky mu šavlí byla uťata hlava.
Místy byla vysoká „máje“ na vrcholku ověšena všelijakými dárky, šátky, nožíčky, hodinkami, lahvemi vína a jinými dalšími věcmi. Kdo vylezl po hladce oloupaném pni máje až nahoru, mohl si z nich něco vybrat a vzít. Nebylo to však tak snadné se vyšplhat až do vrcholu, jak by se snad mohlo na první pohled zdát. Mnohý již, již se natahoval po vyhlédnuté věci a náhle sjel dolů k veliké radosti k tomu přihlížejících.
Tak se radovali naši předci o slavném posvícení, kdy obilí bylo již pěkně pod střechou a tvrdá práce rolníkova byl tak po zásluze odměněna. Posvícení bylo svátkem sousedské družnosti, k němuž se sjíždělo příbuzenstvo zdaleka široka. A sedlák vítal každého příchozího drže se staročeského:
„Host do domu, Bůh do domu“
Dnes se již posvícení slaví velmi střídmě, je to již jen stín staročeského posvícení.
Posvícením nastává doba podzimu, tak to vnímali naši předci.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK a kniha Český lid, Karel Pejml
vyobrazení: obraz, autor: Antoš Frolka (1877, Kněždub – 1935, Tvarožná Lhota-Doubravka u Strážnice), Pijáci piva v Uherském Ostrohu, 1920
