Posvícení bylo vždy spojováno s poděkováním za hojnost, kterou přinesla sklizeň, a zatímco křesťané děkovali bohu, pohané děkovali především matičce zemi a jejich rituály byly provázeny obětními dary. A tak se ještě dlouho udržovaly ve vesnicích poměrně drastické způsoby obětování. Krev z obětovaného zvířete se nechávala vsakovat do země jako poděkování matce zemi. Lidé se tou krví také pomazávali, aby získali sílu obětovaného zvířete a přežili zimu bez úhony.
Všechny tyto obřady, při kterých docházelo ke slavnostní popravě kohouta, housera, kačera, kozla, vepříka či beránka jsou rubem lidových tradic. Dnes nás asi divně dojímá, jak se vůbec naši předci mohli kochat bolestí utýraného a ubíjeného zvířete za zvuků hudby a jásotu rozjařených diváků. V první polovině 19. století se proti těmto krvavým obřadům ozývaly hlasy, zejména pak kněžstvo. V druhé polovině 19. století pak tyto zvyky skoro vymizely.
Stínání beránka popsal Jan Herben v knize Moravské obrázky: Jako v Čechách stínali kohouta, tak v některých částech Moravy stínali o hodech berana, a to většinou v hodový pondělek. Na ten den stárci pozvali k máji u hospody všechnu honoraci, jakou na hodech měli, sousedé se sešli, i sousedky a dívali se. Berana stínali stárci první a druhý. Oba tudíž si přinesli ostré šavle k hudbě. Beran byl přivázán k lavičce. Za veselé hudby první stárek musel stíti beranovi hlavu „na ranu“ a druhý utíti ocas, což bylo méně hrdinské a méně slavné.
Hudba spustila, děvčata i diváci se rozestoupili u máje v kolo a vybraní chlapci sami dva tancovali hopkem kolem máje. Před muzikou si po každé navzájem zavdávali a v tanci do taktu břinkali šavlemi. A také pokaždé, když dotančili k lavečce, na níž úzkostlivě se krčil ubohý beran, sice ověnčený fábory, ale pevně uvázaný, první stárek rozhlédl se po kole a volal k divákům:
»Pánové poctiví, jestliže já teho berana ponejprv nesetnu,
po druhé a po třetí — budu sekat, až setnu,«
A zase hudba na housle a na cimbál spustila. Když tak stárek provolal po třikráte, stárky šly a odstrojily berana z věnců, pentlí a tureckých šátků, aby v ráně nepřekážely. Stárek ťal. Hlava beranova skutálela se do prachu a krev rudá barvila taneční místo. Lid jásal a volal dovednému a silnému stárkovi pochvalu jako římskému gladiátoru v cirku. Bylo to slávy a řeči na celý boží rok! Nesetnouti však berana jedním rázem byla by to hanba, to by musil zahanbený stárek ke svému pokoření „sekat, až setne“! Za stínání berana stárci potom dostávali zpropitné. Kde stárek po několik roků sťal berana, o tom se říkalo: „Majů stárka paholka!“. Někdy se stávalo, že nějaký stárkův sok posypal beranovi vlnu na krku pískem nebo nasypal do ní pilin zámečnických, takže stárkovi šavle uvázla a on hlavy neseťal, a lidé ho pokládali za slabého.
Bohužel se sem tam stalo i neštěstí, nevím, jak se stalo, ale stalo se kdesi, že stárek sťal hlavu své stárce, když berana odstrojovala, ale to je naštěstí již dávná minulost. (vydáno l. p. 1925)
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK a kniha Moravské obrázky, Jan Herben, 1925
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý a fotografie: stínání beránka, Dřevohostice u Přerova
