Málo je povolání, která by poskytovala více podnětů k vytváření mýtů a pověr, jako hornictví. Neklidné světlo vrhající ostré stíny, neustálá práce podzemních vrstev a vod, ponurá temnota štol, v jejichž tichu se každý zvuk rozléhá tak zvláštně, zákeřná nebezpečí, která na havíře číhají při jeho práci — vše to působí na fantazii zvláštní měrou, není tedy divu, že horníci byli snad ještě pověrčivější nežli ostatní lid a že si oživili ty tajemné hlubiny dolů zvláštními báječnými bytostmi, spjatými s jejich prací.
Horníci věřili v duchy dobré i zlé. Znali tak perkmona, permona, permoníka, horního ducha, pusteckého, světýlka, šotky a z němčiny Bergmanna. Tito duchové varovali havíře před blížícím se nebezpečím a těm, kteří s nimi nežili ve shodě, nejednou provedli podařené šibalství.
Staří havíři líčí tyto drobné duchy štol jako trpaslíky, oděné ryze po hornicku. Měli kytli, kůži kolem pasu, šišatou čapku i kahan s červeným světlem, které nejednou zavedlo pochybovače daleko od náraziště, aby ho pak nechalo ve tmě dlouho bloudit spletencem chodeb, komínů a štol. Většinou jim byla přičítána jen dobrá moc. Zvláště pak staré havířské pověry na Příbramsku vypravují o nejednom případu, kdy svým včasným zasáhnutím zachránili ohroženému havíři život; že by byli příčinou jeho záhuby, tak o tom se vypráví málo. Tento národ malých skřítků, někdy také zvaných koboldů byl podřízen Velikému Nočnímu Pergmonovi, vladaři a králi hor, sídlícímu hluboko pod zemí v pohádkové říši, kde rostly stříbrné keře, zářila ametystová jezera a stěny se leskly vzácnými kameny. Také tento panovník byl považován za ochránce havířů, jimž se zjevoval v různých podobách nejen v podzemí, nýbrž i na povrchu, ale bylo o něm známo, že dovedl také potrestati nepoctivé a lenivé kovkopy.
Kdo byl Perkást:
Podle vyprávění měl i každý důl svého strážného ducha horního, který v něm vládl jako pán; nazýval se perkást (Berggeist). Dobrým a přičinlivým havířům perkást často pomohl nebo poradil, nebo poslal někoho ze svých podřízených duchů služebných na pomoc. Perkást totiž vládl mnoha permoníkům neboli „mužíkům“. Kolik jich bylo, nikdo neví, ale asi jich bývalo mnoho, protože pokaždé se ukázal nějaký jiný. Podoba, v jaké se zjevoval, byla různá. Byl prý menší postavy, pod nosem dlouhý knír, bradu holou, nosili kytli a chlupatou čepici, vysokou, černou se zeleným prýmem a stínidlem, a pak kahan se silným světlem. Jinde se havířům ukazoval jako středně velký člověk, s černým hustým plnovousem sahajícím až na prsa. Byl oblečený v kytli se žlutým límcem, na něm tři hvězdy a v ruce nosil veliký kahan s náramným světlem. Jindy zas přišel oblečený jako obyčejný havíř, jen tím kahanem se světlem se lišil, a jindy zas přišel v podobě „horního pána“ (úředníka), to hlavně když se zjevil špatnému dělníku.
Někdy ho havíři uzřeli jen jako velkou hlavu v nějaké prohlubině, a i to v neurčitých obrysech, z nichž vystupovaly jen svítící oči. Když se měl ukázat, ozval se nejdříve šramot, jako když něco jede nahoru, skála začala praskat, a pojednou vyšel perkást z „ostu“ (skalní stěny, v níž havíř pracuje). Jindy zase přišel bez zvláštního znamení jako neznámý havíř a najednou zase zmizel ve skále. Byl to duch dobrý, kterého se dobrý dělník nemusil bát, jen mu nesměl nikdo odmlouvat a ctít ho musel jako představeného, a pravdu mluvit. Obelhal-li kdo perkásta, jistě zahynul, buď ho zasypala skála nebo z ničeho nic přišla praskavka a rozmačkala ho (praskavka = z boků skalních pojednou odskočí mohutný balvan s velikým hřmotem).
To tak jednou jeden havíř pracoval v komíně (kolmý průlom ve skále) přišel na špatnou skálu a nemohl ji rozbít. A když tak byl smuten pod tím, jak málo vydělá, přišel k němu perkást a ptá se ho, proč, že je tak smutný. A když mu to havíř řekl, začal s ním pracovat a skála jen se sypala, ale když tak chvíli pracovali, zdálo se havíři, že perkást něco dělá špatně, tak mu to vytknul a pohádali se. A tu perkást pojednou zmizel ve stěně, skála se nad havířem rozlomila a zabila ho. Také špatný dělník u perkásta dobře nepochodil. Pojednou se u něho zjevil, to obyčejně oblečen jako „peršmonér“ (starý název pro úředníka, pak to byl horní správce) obhlédl mu dílo, nic nepromluvil, jen se zamračil a zase zmizel. A takový havíř si mohl být jist, že se mu, když ne neštěstí, aspoň nějaká nehoda stane.
Jak vidno, byli permoníci bytosti dobré, horníkům příznivé, jen jeden byl zlý, říkali mu „pokušitel“ nebo „noční permon“. I podobou se lišil od ostatních: byl veliký, měl zlý pohled a nosil kahan s náramným děsivým světlem. Ten nikdy nikomu nepomohl, jen si stoupnul před dílo a začal se tak divně vyptávat horníků, zejména na jejich rodiny. Horníci se neznámého chlapa děsili, zpomalovali v práci a tím si méně vydělali. Ukazoval se však vždycky jen za nočních šichet. Kde má perkást a permoníci své sídlo, nikdo neví, ale je to jistě někde v hloubi, protože na den žádný z nich nikdy nevyšel a havíři je obyčejně viděli fárat dolů.
V době odpočinku „na předku“ horníci často slyšeli klepot stříbrných kladívek trpasličího národa, ač v pravdě to byly jen kapky dopadající se stropu štol na podstřeší, zachycující drolící se kamení. Důlní duchové nesnášeli v dole hvízdání ani zpěv světských písní. Horníci, aby si u duchů vysloužili klidnou a bezpečnou práci obětovali kousek jídla, který položili kdesi v temnotě v domnění, že si tím získají při nebezpečné práci jejich přízeň. Spolu s těmito duchy, které horník v minulosti vzýval, obracel se horník i ke svatým, kteří mu měli pomoci zabezpečit bezpečné fárání. Patrony horníků byli sv. Prokop a sv. Barbora, které horníci vzývali modlitbou, aby je ochránil před úrazem. Modlení bylo asi do přelomu devatenáctého a dvacátého století povinně dodržováno takřka na všech dolech v českých zemích. Horníci se před fáráním scházeli v důlní modlitebně či v „cáchovně“, kde se modlili, aby směna šťastně dopadla.
zdroj: knižní archiv Antonín Vikva, časopis Český Lid
ilustrace: z kalendáře z roku 1888
