Není u nás stromu, který by měl horší pověst než osika. Populus tremula – v latinském překladu tremere znamená třást se, doslova pak můžeme přeložit jako „třesoucí se topol“. Tento název dokonale popisuje vlastnost stromu – jeho listy mají specificky zploštělé řapíky, kvůli kterým se chvějí i v tom nejmenším vánku. Odtud také pochází známé rčení „třást se jako osika.“ Dle lidových zvěstí měl mít strom magickou moc – stačilo na něj zavěsit kadeř nemocného a osika se třásla místo něj.
Podle lidové tradice má osika k třesení, ale jiný důvod. Říká se, že právě na osice ukončil svůj život Jidáš Iškariotský. Podle legendy po zradě Krista a 30 stříbrných Jidáš propadl zoufalství. Hledal strom, na kterém by ukončil život. Žádný ho nechtěl přijmout – lípa se uhýbala, dub ho odehnal, bříza se rozplakala. Jen osika se nesměle nabídla. Od té doby je strom prokletý. Třese se hrůzou a výčitkami.
Pověry, kterým věřily naše prababičky:
- Odpočívat pod osikou se nedoporučovalo, kdo usnul v jejím stínu, chytil „třasavku“ – zimnici, horečku, nebo zešílel. Strom na něj přenesl svůj neklid a výčitky.
- Osika se nemá kácet bez důvodu, přivolá se tím neštěstí na dům. Ale když byla pokácená na kůl proti upírovi, bylo to v pořádku – zlo se bije zlem.
- Osika nehoří v kamnech, dřevo „naříká“ a syčí v ohni. To Jidášova duše kvílí. Hospodyně ho proto nepálily – přineslo by to do domu hádky.
- Na severovýchodě Čech se věřilo, že kdo vyvrátí osiku i s kořeny, tak do roka umře.
- Jen kůl z „prokletého“ dřeva prý dokáže přibít revenanta do hrobu. Protože Jidáš byl první zrádce, jeho strom má moc nad ostatními. Dřevo osiky se nazývalo osina.
- Těhotné ženy nesměly chodit kolem osiky. Kdyby zavadily sukní o kmen, dítě by se narodilo „třaslavé“ – mělo by padoucnici nebo by se celé životy klepalo strachy.
- Když někdo umřel „nečistou“ smrtí – oběšenec, sebevrah, kramář, co šidil – báli se, že „bude chodit“. Při pohřbu mu zatloukli do srdce osikový kolík, nebo přibili víko rakve třemi osikovými klíny. Říkalo se: „Osika ho přibije jak Jidáša“.
- Na Rožnovsku dávaly báby nemocným dětem pít odvar z osikové kůry. Ale jen těm, co byly „uhranuté“ nebo „posedlé“. Věřilo se, že hořkost a Jidášův trest vyžene z těla zlého ducha. Na horečku se naopak nesměla – přivolala by třasavku.
- Naši předci také věřili, že osikové hůlky na Velký pátek před slunce východem v lese nařezané a do pole nebo louky nastrkané vyhánějí krtky na pole nebo louky sousedovy.
- Myslivci můžeš uškodit, aby už nikdy nic netrefil: vezmi tři chlupy ze zastřeleného zvířete a zatluč je do kmene osiky. Jakmile do dřeva zarostou, myslivec jaktěživ žádné zvěře nezastřelí, protože se mu ruce budou třást jako osikové listí.
- Toho, koho bolí zuby, vezme osikový suk a třikrát nad ním pronese: „Na moři na oceáně, na ostrově na Bujaně stojí tři vysoké stromy a pod nimi leží zajíc. Přejdi ty, bolesti, ze zubů na toho zajíce!“ Poté osikový suk přiloží na bolavé zuby.“
Z Podkrkonoší je dochována pověra: Když se na jaře blížila černá bouřková mračna hospodář vyběhl na pole s osikovým křížkem. Ne s posvěcenou kočičkou, ale právě s osikou. Zapíchl ho do meze a zaříkával: „Jidáši, Jidáši, vezmi si svou bouři, cos na kříži zradil, to v poli nezmař!“
Proč se třese osika, pověst o ďáblovi a vlkovi:
Ďábel dostal jednou za úkol stvořit tvora, jaký dosud po zemi nechodil – vlka. Pustil se tedy do díla a po dlouhém, úmorném snažení vlka skutečně vytvořil. Jenže co s ním, když v něm nebylo ani kapky života? Ať se čert snažil sebevíc, oživit se mu ho nedařilo. Vydal se proto za Pánem Bohem a chytře povídá: „Pane, vlkovo tělo už jsem udělal, teď mu vdechni život ty.“
„Nemám zrovna čas,“ odvětil Bůh, „udělej to za mě.“ „A jak to mám provést?“ vyzvídal ďábel.
Bůh mu poradil, aby vlkovi zkrátka foukl do tlamy. Ďábel, který měl na Boha odjakživa spadeno, se škodolibě zaradoval a vší silou foukl vlkovi do tlamy se slovy: „Oživni, vlku, a hned se vrhni na Pána Boha!“ Vlk se ale ani nehnul. Čerta mrzelo, že mu jeho lest nevyšla. Touha mít živého vlka však byla silnější než vztek, a tak to zkusil obráceně. Zakřičel: „Oživni, vlku, a hned se vrhni na ďábla!“ V tu ránu vlk vyskočil a vyrazil kupředu. Ďábel se tak lekl, že bleskově vyskočil na nejbližší dub. Hned vedle něj tiše a nehybně stála osika. Když ta spatřila naštvaného vlka a vyděšeného ďábla, tak se hrozně vylekala, až se celá roztřásla. A od té doby se už třásti nepřestala. (Z přírody, 1888)
Proč se třese osika, pověst o neuctivosti k Panně Marii:
O potrestání osiky a trní za neúctu k Panně Marii a božskému pacholátku, když si chtěla na své cestě odpočinout: Chtěla si chvíli spočnouti, syna povinouti. Poklonilo se jí všeliké koření, kmení i větvoví i všechno stvoření; jen se neklaněla proklatá osika i proklaté trní. „Proklatá osiko! Bohdejž by ses třásla do soudu soudného, do věku věčného! A proklaté trní! Bohdejž bys píchalo do soudu soudného, do věku věčného!‘“ (1879)
Další křesťanská legenda říká: Kdysi šel Pán Ježíš se svými apoštoly lesem. Všechny stromy se uctivě ukláněly, jenom pyšná osika vypínala hrdě svou korunu. Pán se rozhněval a řekl: "Poněvadž nezdravíš Lásku, která k tobě přichází, aby ti žehnala, budeš se chvět ve stálém strachu až do skonání.“
Účinné látky a užití:
Topol osika se nejčastěji využívá na dřevo, kvůli jeho rychlému růstu, plodí už po deseti letech. Jeho měkké dřevo se hodí na zápalky, ohýbaný nábytek, dýhy, ale i k výrobě saun, jelikož nemá smolné kanálky. Jako léčivka vyniká obsahem salicinu. Historicky se užívala na léčbu horečky a zimnice, ovšem těžko říct, do jaké míry za to mohly lidové pověry související se stromem. Z přírodního hlediska jde také o důležitou včelařskou rostlinu. Když na jaře včelstva nemají dostatek potravy, obvykle jim ho poskytuje právě osika.
Největší léčebné využití z topolu osika mají jeho pupeny, o něco méně pak kůra a listy. Pupeny se sbírají před rozvitím, nejvhodnějším obdobím bývá konec února a celý březen. Kůru obvykle sbíráme na podzim. Pupeny se suší ve stínu při teplotě do 40 °C. Dříve se z nich připravovaly masti – stačí je vyvařit v olivovém oleji a na každý šálek oleje přidat 4 lžíce rozpuštěného včelího vosku. Z kůry lze připravovat čaje, které jsou dobré na kloktání při bolestech v krku a obecně proti kašli. Zevně se čaje a odvary užívaly k zacelování kožních poranění – k omývání odřenin, popálenin, zánětů, ale i řezných a dalších ran. S osikou se můžeme setkat v homeopatikách, alkoholová tinktura z čerstvé kůry má mít blahodárné účinky na léčení horečky, žloutenky a červů.
Využití osikového dřeva:
Osikové dřevo je velmi měkké, poměrně pružné, lehce a dobře štípatelné. Osikové třísky se proto používaly k výrobě různých pletiv, tzv. sparterií. To byly rovinné, deskovité tvary vytvořené vyplétáním z proužků dřeva. Slabé proužky 1 až 5 mm silné se tkaly, přičemž se do nich vplétal i provázek a pak se bělily či barvily. Vyráběly se z nich klobouky, potištěné různými vzory se prodávaly jako prostírání, rolety, stínidla lamp, košíky, pouzdra na cigarety, bonboniéry.
Na suchu je osikové dřevo poměrně trvanlivé. Přitahuje vlhkost, takže dobře drželo hlínu, kterou se obmazovalo. Takto chráněné proti ohni se hojně využívalo v hospodářství na stavbu ovčínů, maštalí, kravských chlévů a obilnic. V domácnosti se osikové dřevo používalo k výrobě dřeváků, lehkých sudů, lopat, doutníkových krabiček a zápalek.
Dnes se využívá se hlavně na výrobu zápalek, buničiny, na saunové kabinky, ohýbaný nábytek. Z osikového dřeva se vyrábí dýhy, překližky a papír. (zdroj)
zdroj: knižní archiv Antonín ViK, www.culinabotanica.cz
