Vyprávění o tom, jak Jidáš zradil Veleradě Ježíše
Podle biblického vyprávění jeden z Ježíšových apoštolů, Jidáš Iškariotský prodal Ježíše do rukou židovských vůdců za třicet stříbrných mincí. Tím umožnil, aby byl Ježíš zatčen, a nakonec odsouzen k trestu smrti ukřižováním. Důvod Jidášovy zrady není zcela jasný. Někteří se domnívají, že byl zklamán tím, že Ježíš nevyvolal židovské povstání proti Římanům a neuskutečnil očekávané politické změny. Další teorie předpokládají, že byl motivován penězi nebo snad touhou po moci. Jidášova zrada se stala klíčovým momentem v Kristově pašijové cestě a v křesťanské teologii je vnímána jako symbol lidské zvůle a zrady.
Ve středu zůstal Spasitel v Betanii a připravoval se vroucí modlitbou k veliké oběti. Zato v duši Jidášově dozrála ďábelská myšlenka; rozhodl se, že zradí Pána Ježíše. Chceme-li vniknouti v jeho smutné tajemství, musíme zajíti hodně daleko do minulosti.
Jidáš nebyl zlý od počátku, také v jeho duši viděl Spasitel vlohy, které se mohly rozvinouti v nejkrásnější květy apoštolských ctností. Při jeho dobré vůli říkali bychom dnes „Svatý Jidáši, oroduj za nás!“ právě tak, jako voláme: „Svatý Petře“ nebo „Svatý Jene“. Dostal stejnou moc jako ostatní učedníci a spolu s nimi vypravoval Spasiteli radostně o zázracích, které vykonal na první apoštolské cestě. Škoda jen, že si tak málo všiml vážné výstrahy, kterou pronesl Ježíš při jedné příležitosti: „Z toho se neradujte, že (zlí) duchové se vám poddávají, nýbrž radujte se, že jména vaše napsána jsou v nebesích“. Za Kristem šel spíše z důvodů hmotných; to však učinili skoro všichni apoštolé. Teprve ponenáhlu se jim rozjasňovalo a povznášeli se k čistějšímu pojmu o Vykupiteli. Právě tento vývoj dál se u Jidáše zcela jinak než u ostatních apoštolů.
Jidáš byl mezi apoštoly jediným Judovcem; všichni ostatní pocházeli z Galileje. Proto také jeho povaha měla mnoho odchylných rysů, které ho mohly strhnout na scestí. Náboženské nadšení, kterými vynikali právě galilejští horalové, bylo mu cizí; u Jidáše převládal rozum, který chladně počítal a odvažoval. Více než ostatní podléhal svůdným zásadám farizejským; rád se spokojil krásným zevnějškem a málo dbal pravé zbožnosti. Mezi ním a Kristem nedošlo nikdy k upřímné lásce; Jidáš Ježíše nepochopil. Ještě nebezpečnější byly předsudky o světském rázu říše mesiánské, jak je vypěstovali jerusalemští zákonici. Naděje na pozemský blahobyt zklamala Jidáše nejdříve. Ježíš se bránil, kdykoli nadšený zástup ho chtěl provolati králem a svým stoupencům předpovídal utrpení a smrt. Pohled na ostatní apoštoly propast jen prohluboval; jejich láska k božskému Mistru vyvolávala v něm odpor a nenávist. Vyvěraly z přepjatého nacionalismu, s jakým shlíželi rodilí Judovci na každého Galilejce.
Jidáš počal pochybovat o božském poslání Ježíšově; jistě v ně nevěřil již druhého roku veřejné činnosti Kristovy. Zatím ještě neodešel; úřad pokladníka, který mu svěřil Ježíš, poskytoval mu dosti příležitosti, aby pracoval pro sebe. Dobrodinci dávali mnoho a také uzdravení hleděli se bohatě odvděčiti. Někteří z apoštolů měli rybářskou živnost a z jejího výtěžku přispívali na společná vydání. Z přebytku měl Jidáš podělovati chudé; jak se dovídáme z evangelia, pamatoval především na sebe. Domnělá ztráta, již utrpěl v Betanii, rozhodnutí jen urychlila. Vášeň je slepá a důtka, kterou mu Kristus udělil, Jidáše podráždila. Když Ježíš nepoužil ani tak vhodné příležitosti, jakou mu skýtal slavný vjezd do Jerusalema, vzrostl jeho odpor ještě více. Po roztržce s Veleradou a po jasném proroctví, že o Velikonocích dokoná, musel se také Jidáš tázati, jak bude dále. Jako bývalý učedník Ježíšův mohl čekati zákrok židovských úřadů a pronásledování. Aby se zabezpečil před Veleradou, rozhodl se, že jí zradí Ježíše. Myšlenka, byla tím lákavější, poněvadž tím mohl mnoho získati; byl přesvědčen, že Velerada draze mu zaplatí služby, které jí prokáže. Rozhodnutí Jidášovo je tak nepřirozené, že mnozí je hleděli vyložiti jinak a zrádce omlouvali. Věřil, že Ježíš je slíbeným Vykupitelem, ale zdálo se mu, že příliš váhá; proto ho chtěl donutiti, aby své vystoupení urychlil. Netušil prý, že bude bezděčným nástrojem jeho bolestné smrti. V slovech Ježíšových: „Co činíš, učiň rychle“ spatřoval dokonce souhlas se zamýšlenou „zradou“. Jakmile viděl, že se zmýlil a že se události berou jiným směrem, vrátil peníze kněžím, nechtěl míti „cenu krve“.
Ve středu ráno odešel tajně do Jerusalema; apoštolům se vymluvil potřebným nákupem pro svátky velikonoční. Při vší zlobě bušilo mu přece srdce, když klepal na dveře bytu Kaifášova, představil se jako učedník Ježíšův a pronášel osudná slova: „Co mi chcete dáti, a já vám ho zradím“. Velekněz nevěřil vlastnímu sluchu; čeho se nikdy nenadál, stalo se skutkem. Jeho duši naplnila škodolibá radost a vlídně přivítal zrádného učedníka. Splnění jeho dávné tužby zdálo se mu v tu chvíli tak snadné a blízké; měl v rukou důvod, který musel odzbrojiti i vznětlivé zástupy galilejské. Kdo by směl ještě hájiti Ježíše, když vlastní apoštol pokládal za nutné vydati jej Veleradě.
Chvátal pro Annáše, aby mu zvěstoval radostnou novinu. Starý lišák Jidášovi nedůvěřoval; snad je jen vyzvědačem, který má vypátrat jejich tajné úmysly. Proto se chtěl sám přesvědčit a Jidáš sehrál svoji úlohu výborně. Hanobil svého božského Mistra s takovou nestoudností, že o jeho dobré vůli nebylo možno pochybovati. Tehdy se dověděl Kaifáš o slavném vyznání Petrově a brzy uslyšíme velekněze, jak bude zapřísahati Spasitele, aby mu pověděl, je-li „Kristus, Syn Boha živého“.
Mnohem choulostivější byla otázka peněžní. Annáš i Kaifáš vycházeli z přesvědčení, že jako každý žid byl také Jidáš povinen uposlechnouti rozkazu Velerady a prozraditi úkryt Spasitelův. Peníz neměl být cenou za život Ježíšův, nýbrž jen jakousi náhradou za možné nebezpečí, do něhož se Jidáš vydával. Proto tedy navrhli třicet stříbrných, asi 600 Kč. Jidáš nebyl spokojen a žádal více; přepočítal se. Teprve nyní poznal, že svou neprozřetelnou nabídkou zašel příliš daleko. Velerada ho měla úplně v moci a nebylo radno ji dráždit. Nezbylo, než spokojili se s maličkostí, jakou nabízeli. Ani té se nedočkal hned, byla mu jenom slíbena, provede-li, k čemu se zavázal. Že však navrhli právě tuto cenu, stalo se úmyslně; chtěli potupili Pána Ježíše. Právě tolik pokuty předpisoval zákon každému, kdo zabil cizího otroka. Nevzpomněli, že v tu chvíli splnili slavné proroctví Zachariášovo: „Odvážili mně za mzdu třicet stříbrných.“
Kdy měl Jidáš svůj černý úmysl provésti, nebylo přesně stanoveno. Zrádce navrhoval pravděpodobně čtvrtek, kdy Spasitel bude slaviti velikonoční hostinu. Čekal najisto, že po ní půjde do zamilované zahrady Getsemanské, aby se modlil. Kaifáš souhlasil; žádal jen, aby se to stalo ve chvíli, kdy nebude míti Ježíš kolem sebe zástup.
Ale také Jidáš měl podmínku, na které mu velice záleželo. Jeho krok měl zůstali úplně tajný a nikdo se neměl dověděli o zradě učedníkově. Mimoděk vidíme nízkou a vypočítavou povahu apoštolovu. Věděl dobře, že se Velerada pokusila již několikráte sáhnouti na Spasitele; Ježíši se podařilo po každé uniknouti. S touto možností počítal zrádce; proto nechtěl za sebou pálit mosty. Což, kdyby Ježíš založil přece jen pozemskou říši a Jidáše vyloučil? Chtěl se pojistili pro všecko. Konečně bylo vše dojednáno. Jidáš odešel do chrámu, aby s veliteli stráže smluvil ostatní podrobnosti. Tyto muže známe velice dobře. Vybírali je z rodiny veleknězovy neb i z ostatních čeledí kněžských. Jejich nejvyšším představeným býval často sám zástupce veleknězův. Pomáhala jim chrámová stráž, ozbrojená holemi a kyji. K nim přišel Jidáš, aby se poradil o způsobu, jak zatčení provést a zabezpečit jejich pohotovost. Pozdě večer vrátil se do Betanie. Bolestně zahleděl se Ježíš na apoštola, ale jeho zradu neprojevil.
zdroj: Ježíš Kristus, napsal Josef Miklík (1886, Žopy u Holešova – 1947, Obořiště)
Josef Miklík byl český katolický kněz a vědec z řádu redemptoristů. Patří k nejvýznamnějším českým katolickým biblistům a jeho knihy byly opakovaně vydávány. Je nejvýznamnějším dílem je exegetická syntéza Ježíš Kristus.
