Posvátná doba adventní nastala. Rorátní zpěvy zaznívaly každého jitra před svítáním ze zhořelského kostelíčka. Staří i mladí zpívali vroucně: „Rosu dejte oblakové, pršte Spravedlivého." Vzpomenu-li na tu tajemnou dobu, jak na mě působila za mých dětských let, věru, že se mi srdce rozevírá jakoby touhou velikou, a já si teď připadám, jako bych byl vyhnán z ráje! Mikuláš mi tenkrát nadělil maloučký zelený voskový sloupek, a když jsem se tázal své matky, proč mladší bratr dostal víc cukroví a hraček, doložila moudrá matka má významně: „On má sice hračky a cukroví, ale ty máš sloupek, a to je docela něco jiného. Teď budeš moci se mnou choditi na roráte."
A když jsem se poprvé strojil na roráte, byla venku tma, sníh padal, a jen chvílemi donášel bouřlivý vítr hlahol zvonů a zároveň sněhový příval do oken našich, ale já jsem neviděl, neslyšel ani necítil ničeho, v duchu jsem přemýšlel a těšil se, jak to bude na roráte. Tiše jako stíny scházeli se známí do kostela, mlčky na sebe hlavou pokyvovali, sebe pozdravujíce a tiše zasedali do lavic, každý se odevzdávaje své pobožnosti. Když mi konečně matinka o svůj sloupek rozsvítila můj zelený a přede mě jej postavila, vybízejíc k modlitbě, tu rozhlížel jsem se kol kolem, zda ještě někdo má zelený sloupek rorátní a zdali mě kdo pozoruje, že je můj sloupek zelený. V tom kmitavém světýlku andílkové mi hráli, podivné postavy mi před zraky dováděly, v plaménku povstávajíce a v temnotě kostela zanikajíce. Byla to chvilka hluboké poezie, a ač jsem se nemodlil, Bůh můj ví, že jsem věru zbožnější měl myšlenky než mnohý jiný, kdyby se i půl breviáře (modlitební kniha) byl vymodlil.
autor: Václav Antonín Crha (1836, Kopidlno – 1905, Třebechovice pod Orebem)
kniha: Malí jesličkáři, aneb, Bůh svých milých neopustí, 1877
