Sotva se rozlehl po Hané zvuk písně „Již jsem dost pracoval", ustaly zábavy, ba i na společnou přástku se přestalo chodit a ženské doma předly samy, nábožné písně zpívajíce. Půst se zachovával přísně a byl dvojí: od řečí, veselých písní, muziky a od jídla. V půstu si nesměla „muzika ani škrknót", světské písně se nezpívaly, a zvláště v adventu se méně mluvilo: „Jako Kristus Pán byl v životě blahoslavené Rodičky zavřen, tak zavřena mají býti ústa".
Našli se i jednotlivci, kteří o „velkém půstu", od popeleční středy až do vzkříšení nic opojného nepili, nekouřili a nešňupali; teprve až zaznělo v kostele „Vstalť jest této chvíle", jako by v nich ožila stará náruživost, vrátili se k pití, kuřbě a šňupání. V jednotlivých domech si také často ustanovili: „nejest v sobotu maso po celý rok".
Na popeleční středu sneslo se z komory druhé náčiní, v němž se vařilo po celý čtyřicetidenní půst. Byly i stavení, kde si hospodyně na postní dobu kupovaly nové hrnce nebo ty staré vyvařovaly. Stařeček Pospíšil ze Skaštic vykládal, že jeho rodiče v postě mívali vařený bob a jedli ho dřevěnými vidličkami. On sám dřevěnými lžičkami na dřevěných talířcích se najedl až dost. Jídla se mastívala konopným olejem anebo se často jedla jalová. „No, jož je to zeli zas s jalovcem", naříkaly děti, když zelí nebylo se sádlem.
Na „škaredo středo" a některé pátky jídávala se pučálka. Rozmočený hrách se dal péci do trouby, jak se trochu povařil, vysypal se na mísu, popepřoval, posolil a pučálka byla uchystána.
V postě před večeří modlíval se růženec; tento obyčej se ještě až na malé výjimky stále zachovává (je rok 1912).
