O Hanácích panuje mínění, že rádi dobře jedí i pijí a poté nejraději odpočívají pod vrbami. Že by však byli leniví, nelze dokázat. Naopak, většina z nich patří k nejpracovitějším Moravanům, zejména pracují-li na svém; v cizí práci jsou sice vybíravější, ale pilní. K pověsti o jejich neukojitelném apetitu sice přispěly lidové písně, to však neznamená, že by se neuměli ovládat, o čemž svědčí poctivé zachovávání půstů.
Půst se zachovával dvojí: od řečí, veselých písní, muziky a od jídla. V půst nesměla „muzika ani škrknót", světské písně se nezpívaly, a zvláště v adventu se méně mluvilo: „Jako Kristus Pán byl v životě blahoslavené Rodičky zavřen, tak zavřena mají býti ústa". Našli se jednotlivci, a žijí takoví i doposud, že ve „velký půst" to je od popeleční středy až do vzkříšení (Velikonoční neděle) nic opojného nepili, nekouřili a nešňupali. Teprve až zaznělo v kostele „Vstalť jest této chvíle", jako by v nich ožila stará náruživost, vrátili se k pití, kuřbě a šňupání. V některých domech si zavedli: „nejest v sobotu maso po celý' rok".
Na Hané se používalo i nové nádobí:
Sotva se rozlehl po Hané zvuk písně „Již jsem dost pracoval", ustaly zábavy, ba i na společnou přástku se přestalo chodit a ženské doma předly samy, nábožné písně zpívajíce. Půst se zachovával přísně. Na popeleční středu sneslo se z komory druhé náčiní, v němž se vařilo po celý čtyřicetidenní půst. Byly i stavení, kde si hospodyně na postní dobu kupovaly nové hrnce nebo ty staré vyvařovaly. Stařeček Pospíšil ze Skaštic vykládal, že jeho rodiče v postě mívali vařený bob a jedli ho dřevěnými vidličkami. On sám dřevěnými lžičkami na dřevěných talířcích se najedl až dost. Jídla se mastívala konopným olejem anebo se často jedla jalová. „No, jož je to zeli zas s jalovcem", naříkaly děti, když zelí nebylo se sádlem.
Na „škaredo středo" a některé pátky jídávala se pučálka. Rozmočený hrách se dal péci do trouby, jak se trochu povařil, vysypal se na mísu, popepřoval, posolil a pučálka byla uchystána.
V postě před večeří modlíval se růženec; tento obyčej se ještě až na malé výjimky stále zachovává (je rok 1912).
Stará hospodyně z Vyškovská líčila, jak se postívali: „Na škaredó středo, esle si okrojil kdo ráno chleba, to belo teho málo - chlapi, ti šle do hospode spláchnót popelec; obečéně dopoledňa nic, a v poledně a to polivka žádná, leda počálka. Dež bel hlad, aji ta šmakovala."
„A včel řekno, jak to bévalo o nás v pustě, deň po dňo:
Ráno decky krajic chleba a dež belo toze zema — polívka.
- V p o n d ě l í k obědo - polivka, hrách omaščené máslem lebo olejem konopném. Te polivke jidávale se dovijaky: Jerteplová, hrachová, čočková, česněková, serná, zelná, serovátková; drobinková a lokšová bévale svátečni. Večiřivalo se, co zostalo od oběda, to se moselo dojest.
- V ó t e r y k obědo - polívka, krópe maščeny máslem a posepany tvarohem. Večir třeba jerteple s kéškó, lebo co zostalo.
- Ve s t ř e d o na oběd - polívka, kaša s čočko míchaná, pomaščená máslem.
- Ve š t v r t e k - polivka, tvrdý koláčke z móke ječmené, pomazany trnkama.
- V p á t e k - polívka obečéně čočková a vdolke na dlážce pečeny.
- V s o b o t o - polívka, vdolke, co zostale od patko, dale se k obědo.
- V n e d ě l o ráno - zeli. K obědo polívka a bochte trnčeny (buchty švestkové); k svačeně okrojil se kósek chleba a k večeře se jedlo zas zeli s chlebem.
- Na z e l e n é štvrtek - ráno nic, lebo ti slabší kósek chleba; v poledně čočka zpravená na keselo s vécama: Do té čočke postile se véca ovařeny pro každyho jedno. K večeře — co zostalo.
- Na v e l k é pátek: Ráno nic, v poledně polivka žádná, obečéně jerteple (brambory) s podmáslim a večír chlebička okrojit.
- Na b i l o soboto ráno zas nic, lebo hoba chleba; v poledně polívka a vdolke, večír co zostalo.
Nekeré deň v pustě k večeře bele krájenke a do té vodě z nich nadrobilo se chleba a jedlo se to.
Masa se málo pojedlo, e těch šperku (zabijaček) nebévalo toli, co včel; zabil se jeden kósek, névéš dvá a to se snědlo před pustem. Chlapi držele puste jak me; neotěkale do hospod lebo až do měst k vulevá žvanco masa jako včel, co pátek nepátek pořád do sebe cpó maso. A bele sme, chvála Páno Boho, zdrávi jak břenci. Tož jož dál nevím."
Adventní půst na Hané:
Za největší půst pokládá se štědrý den. Ráno se nic nejí, i děti, aby uzřely zlaté prasátko, v poledne pohodí se „klenek vdolka z dlážke" (Vyškovsko), nebo nějaká zapražená polévka se zemáky; teprve večeře je bohatší. Ve Skašticích u Kroměříže mívali zasmaženou polévku s drobky, vařené krajánky (suché ovoce), krupici s perníkem, hubnou máčku, ořechy, jablka a každý dostal kousek medu na chléb.
Ve Švábenicích jedli kašovou hubnou polévku, krupici s perníkem, místo ryb hubnou máčku s bochýnky, hrubé makovniky, krájenky (suché ovoce), ořechy a jablka. Ovocnou vodou se jídla zapájela. Tento jídelní lístek platí z většiny až podnes. (psáno v roce 1912)
autor: Jan Vyhlídal (1861 - 1937), hanácký spisovatel, duchovní, etnograf, národopisný sběratel
kniha: Z hanáckého kraje, 1912
