O staropražských Vánocích – zvyk obdarovávání zákazníků - vyprávění z časů dávných i nedávných VI.
Kde, který živnostník, kde, který kupec, všichni spoléhali, že je vánoční sezóna vytrhne. Jestliže selhal prosinec, nestál celý rok za nic. Tak už o měsíc dříve zavládl Prahou zjevný i skrytý ruch pod každým krovem, a hlavně v domech obchodních. Zřízenci velkoobchodů nestačili otvírat bedny, párali žoky, vyráželi dna sudům s jižními plodinami, stáčeli rum i „brabancový“ olej, nandávali čaje do „původních“ krabic atd. Všechny regály a všechny nádoby byly denně naplněny čerstvým zbožím, ze skladišť v nádvořích a všechny zas bývaly do večera napolo vykuchány, ne-li docela prázdné, ježto zas od rána přicházeli zřízenci detailistů čili drobných kupců pro nové a nové zásoby. Tehda (l.p. 1875) bylo v Praze jen jediné nádraží, v Hyberňácké ulici, druhé západní bylo daleko, daleko z Prahy, na samém konci Smíchova, a ještě nebylo spojovací dráhy přes Vltavu. Speditéři měli napilno, jejich valníky řinčely a hřměly ulicemi, z nádraží a zas do nádraží, od rána do večera, den ode dne, až pak na týden před Vánocemi hlomoz utichal, ježto bylo již všeho dosyta navezeno.
Zatím však a již dávno před svátky bylo i ve sklepeních a kumbálech za kupeckými krámy velmi nakvap. Tu býval na studeno vyráběn rum z lihu, vody, třešti rumové a máslové, i jiné lihoviny, zvláště sladké rosolky a punčovina. Staří kupci totiž mívali bohaté sbírky všelikých receptů na výrobu kořalek a likérů, v opisech, které získávali někdy za „drahé“ peníze, vzácnější návody třeba až po pěti i po desíti zlatých. Tento svůj „archiv“ receptů pečlivě tajili především před personálem, ježto z každého mládence, z každého učně mohl vyrůsti budoucí konkurent. Sami s úzkostlivou bedlivostí odvažovali veškeré „ingredience“ čili součástky všech těch divotvorných elixírů. Dávno již kupci od „studené“ destilace upustili, neboť zatím vzniklo mnoho továren, s jejichž dokonalými výrobky nelze ochotnicky soutěžit, jazyky obecenstva se vytříbily. Ale tehda měla tato samodílná fabrikace veliký význam.
Kupci totiž své stálé odběratele, a hlavně odběratelky obdarovávali vánočními dárky. Paničky ze všech vrstev a kuchařky i panské z lepších domů již od počátku podzimu počítaly určitě s lahvičkou kmínky, vanilky, punče nebo s několika tabulkami čokolády, které jim jejich kupec při vánočním nakupování s vlídným úsměvem do košíku nebo do kabely zdarma vsune. Drobnější odběratelé dostávali po malé lahvičce, celoroční a vzácnější partaje odnášely si velkou láhev punče. Byly pak fortelné hospodyně, které této výhody dovedly, jak náleží využitkovat. Od počátku listopadu počaly chodit střídavě ke dvěma i ke třem kupcům a dostávaly pak po lahvičce rosolky na dvou, na třech místech. A měly-li kmínku již doma, řekly si beze všeho ostychu: „Letos bych prosila o vanilku.“
Byl to starý, zakořenělý kupecký zvyk, toto obdarovávání odběratelů a stál některé kupce mnoho peněz, a ještě s tím bylo dost mrzutostí. Mnohé paničky, nespokojené se svým vánočním dárkem, počaly od svátků chodit jinam. Novodobý obchod bojoval dlouho proti těmto kupeckým vánočním nadílkám, po léta se dovolával i pomocí časopisů, ale denní odběratelé stáli tvrdošíjně na svém starém „právu“. Až teprve někdy před dvanácti nebo patnácti lety (1910) bylo starému zvyku odzvoněno. Leda že domírá ještě kdesi v odlehlých končinách venkovských.
Před Vánocemi nestačil obchodníkům den, ani do tehdejších pozdních hodin, aby večer uvedli své sklady do pořádku a připravili se zas na zítřek. Tak sice kupci zavírali o desáté večerní vrata krámová, ale uvnitř při žlutém světle plynových „motýlků“ a namnoze ještě i při pouhém petroleji bývalo kutěno dlouho přes půlnoc. Tu bylo váženo do kornoutů a sáčků po letech (16 g) i čtvrtlibrách kávy a cukru. Po liberkách (0,45 kg) i dvoulibrách mouky, do malých kornoutů a psaníček celého i tlučeného koření atd. atd. Mnohý principál se tu praštil přes kapsu a věnoval svému personálu o sklenici piva víc, ba starší mládenci si za takové mimořádné práce směli někde za krámem i zakouřit, což jim arci všichni mladší záviděli. Než i v jiných závodech byly prosincové dni nastavovány nocemi, a tu zejména vynikal veliký závod hračkářský a ozdobnický v úzké ulici Starého města, o kterém po Praze i po venkově šla pověst, že tam koupí člověk všechno, nač jen si vzpomene. („U města Paříže“ v Celetné ulici.) Tak docela doslova to sice pravda nebylo, do pařížského „Louvru“ měl daleko, ale bylo v něm nahromaděno zboží ze všech koutů světa, „artiklů“ na tisíce a na statisíce, ze dřeva, z kovů, ze skla, porculánu, z kůže, talmového zlata, perel skleněných i snad pravých, similidiamantů atd. atd. Nelze ani vše vyjmenovati. Zatím v novější době vznikly jiné podobné závody, a některý snad větší, ale závod, o němž tu řeč, byl před půlstoletím (1875) takovou zvláštností Prahy, že tehdejší ilustrované listy, které si málokdy všímaly všedního, běžného života a toho, čemu se říká „aktuality“, uveřejnily dokonce jeho vyobrazení. Šéf závodu, podobající se vážným vzezřením a dlouhou bradou patriarchovi, znám byl tím, že personál svůj doplňoval jen vyučenci z obchodů koloniálních, kteří prý mu nejlépe vyhovovali a nejlépe se v jeho obor zapracovali.
Kdo v letech sedmdesátých (l.p. 1875) šel v pozdní hodinu noční před Vánocemi okolo tohoto závodu, mohl štěrbinami v přízemí i v oknech patra viděti, že se uvnitř svítí. A to tam na dvě neděle před svátky panoval ruch o přetržení. Všechen personál byl zapřažen horlivou prací do tří, do čtyř hodin do rána. Nesčetné zásilky byly vybalovány, jednotlivé kusy označovány cenami, ukládány do příslušných polic a skříní. Od prvního do posledního dostal tu každý pomocník večeři z blízké restaurace, jak jen si přál, k tomu piva dosyta, po večeři i černou kávu, a doutníků pro všechny tu bylo na vybranou. Starý pán přecházel místnostmi jako vojevůdce, shora dolů a zas nahoru, dohlížel, pomáhal a jen své lidi napomínal: „Kuřte, nové, ale jen mi nikde nezapalte.“ — Taky tam jednou hořelo, ale tuším z jiné příčiny, snad od přetopených kamen. V takových závodech pracovali tehdejší zřízenci bez reptání, těšili se na novoročné, kterým někteří šéfové neskrblili. Ale tehda se tomu neříkalo novoročné, tehda to byl pražskou kupeckou hatmatilkou „najársgeld“ nebo ,,najárskšenk“.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
autor: Ignát Hermann (1854, Chotěboř – 1935, Řevnice),
z knihy: Před padesáti lety – drobné vzpomínky z minulosti, 1925
vyobrazení: František Šimon Tavík (1877, Železnice - 1942, Praha)
