O staropražských Vánocích – pečené kaštany - vyprávění z časů dávných i nedávných II.
Nejen kalendář, také všelijaké pouliční jevy odedávna věštily pražským obyvatelům střídání ročních období. Některé vytrvaly po dnešek (1925), jiné navždy vymizely a s některými jste se vždy rádi shledávali. Bylo např. na počátku adventu, drobounké sněhové chmýří se snášelo z šedivé oblohy, vy jste kráčeli některou hlavní třídou nebo po Václavském náměstí a tu o váš nos zavadil pach řeřavého (rozžhaveného) dřevěného uhlí, s nímž se mísila a převládala jakási teplá, sladká a jakoby chlebovitá vůně. Zdaleka ji vašemu čichu přinášel závan větru. Ještě chvíli trvalo, než se vám zjevil zdroj tohoto povědomého pozdravu nastávající zimy. Tu na nároží ulice Havířské nebo u Prašné brány, nebo zase naopak u paláce Šlikova či Lažanského choulila se babka, choulil se šedivý děda nad skrovnými kamínky, z jejichž mosazné poklice ventilem opatřené unikala modrá pára a silná ta vůně.
Kaštanář, kaštanářka! Ještě se s těmito drobnými živnostníky po Praze setkáte (1925), ale tolik už jich není, jako bývalo. Z míst, o nichž byla zmínka, zmizeli nadobro. Šumná promenáda tisíců lidí a nepřetržitá vozba vypudila je odtud a zatlačila na stanoviště postrannější. Někdy to bývali i „velkokaštanáři“, místo maličkých kamínek měli vozíček o čtyřech kolech, jakousi drobnou lokomotivu i komín mívala! — vedle vozíčku košík nebo nůšku syrových kaštanů. A babka kaštanářka stále nakrajovala slupku syrových kaštanů a vyřezávala v ní půlměsíčky, aby se kaštany dobře propekly a mohly bobtnati, ale aby se vlastní parou neroztrhaly.
Myslím, že tyto maloučké pouliční pekárny u nás byly zavedeny Taliány. Každý takový stánek býval opatřen prostou lucernou, jejíž skleněné tabulky byly polepeny červeným papírem, v papíře byl vystříhán samodílný, více méně správný neb chybný transparent: „Marroni arrostiti.“ (Marrone = vlašský kaštan, arrosto = pečeně.) A když jste těch stánků docházeli, zdaleka již vám ve sluch zaléhalo chraplavé, zpěvavé vykřikování: „Maróny, maróny arostyty!“
Dávněji, než před půlstoletím (1875) stával tu a tam na nárožích, střídal svá místa hubený stařec s vlajícími šedinami, vykřikoval své „Marroni, marroni!“ a ptával se kupujících: „Quanto?“ nebo volal: „Due carantani — due carantani!“ Totiž dva krejcary, to byla nejmenší dávka. Za dva nováky tři nebo čtyři kaštany. Obyčejně je vysypal hned na dlaň. Jenom na zvláštní požádání je vkládal do neumělého kornoutku. To prý byl opravdový Talián — a dozajista už poslední. Již dávno před ním a vedle něho chopili se té zimní živnůstky lidé domácí. Dlouho zpívávali po příkladě původních prodavačů své „Marroni, marroni!“ — aby neurazili sluch Němců ani Čechů, kdyby zpívali buď česky nebo německy, ale už dávno toho zpěvu neslyšíte.
Tento pamlsek — pečené vlašské kaštany — lákal vždy nesmírně dětskou drobotinu, a za tuhé zimy sloužil taky za kapesní ohříváček i dospělým. Když nás ruce hodně zábly, že jsme ani prsty nemohli ohýbat, koupili jsme si do každé kapsy za dva nováky horkých kaštanů a dokonale jsme si pak namrzlé končetiny ohřáli.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
autor: Ignát Hermann (1854, Chotěboř – 1935, Řevnice),
z knihy: Před padesáti lety – drobné vzpomínky z minulosti, 1925
vyobrazení: František Šimon Tavík (1877, Železnice - 1942, Praha) , fotografie. l.p. 1905
