O staropražských Vánocích – o vánočním počasí - vyprávění z časů dávných i nedávných I.
Kam se to s námi stará zeměkoule zatočila! Či zdá se mi jen ve vzpomínce, že před půlstoletím (1875) bývaly Vánoce jiné, než byly letošní, a ještě mnohé z posledních let, ba celých desítiletí? Ani si netroufám jít s touto otázkou k pánům na pražskou hvězdárnu, na „meteorologii“. Tam totiž mají zevrubné, stoleté, a ještě starší záznamy o tom, jaké počasí kdy panovalo, jaké byly srážky, jaké se kdy bouře snesly na Prahu, jaké povodně ji zalily, kdy napadl první sníh, kdy začalo i přestalo mrznout atd. Nahlédli by do svých zápisů a mohli by mi půvabný můj klam z minulosti hravě vyvrátit, mohli by mi snad z černého na bílém dokázati, že taky před padesáti a šedesáti lety na Vánoce pršívalo a že se lidé v blátě topili.
A přece — Vidím ty dávné staré Vánoce ve sněhu nejen sám, vidí je také se mnou i všichni staří pamětníci. Napadlo nám na ty krásné svátky sněhu, že jsme se v něm brouzdávali po kolena, a pak ráno na Boží hod uhodil třeskutý mráz, že jsme se z vánočních gratulací a procházek vracívali s ozáblýma nohama a s rukama zdřevěnělýma, třeba že jsme na nich měli tlusté vlněné rukavice. A do toho božíhodového mrazu svítívalo z jasné oblohy slunce, až se srdce smálo, třeba že se pod jeho nehřejnými paprsky taky zimou tetelilo.
Pravda sice, že podle kalendáře trvá podzimek skoro až do Štědrého večera, ale tohoto rozdělení tehdejší zimy tak přísně nedbaly. Již svátý Mikuláš přicházíval se sněhem, který pak zůstával už ležet přes celý prosinec, a když se ponenáhlu strávil sám a zčernal, napadlo nového. Vždyť ho bylo v oblacích dost, aby znova a znova zalehl pole a lesy, venkov i města. Tak i Praha svítila vždy novou bělostí střech a zima trvávala skutečně celé tři měsíce a třeba až do svatého Josefa. Zima tuhá, kdy dvanáct, patnáct stupňů pod nulou nebylo žádnou zvláštností. Bylo to snad tím, že tehdejší Praha byla o pár tisíc domů menší? Že se nevytápělo nespočetné množství krbů a kamen a že nechrlilo tolik set továrních komínů mraky dýmu a čmoudu a nespáleného mouru do povětří, čímž se ovzduší nad městem ohřívá, a tak se nám ponenáhlu i nad Prahou počíná zaváděti londýnská mlha?
Taky tuto domněnku by mi dozajista a snadno mohl vyvrátit některý z pánů odborníků. Ale ať mi nebourá půvabnou představu Vánoc někdejších a vší té nálady, která nás tehda obestírala.
Nemáte pocit, že si tyto otázky klademe rok, co rok i my? 😊
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
autor: Ignát Hermann (1854, Chotěboř – 1935, Řevnice),
z knihy: Před padesáti lety – drobné vzpomínky z minulosti, 1925
vyobrazení: František Šimon Tavík (1877, Železnice - 1942, Praha)
