O staropražských Vánocích – blíží se Mikuláš - vyprávění z časů dávných i nedávných III.
Vciťuji se do některého z oněch starých prosinců před padesáti či pětapadesáti lety (kolem roku 1875). Je týden po svaté Kateřině, začal advent a blíží se svátek svatého Mikuláše. V kostelích za časného, temného jitra zní roráty. Zbožné paničky a babičky v průvodu dětí a vnuček, zahaleny v dlouhé „viklery“ a s kapyžony na hlavách spěchají do chrámů páně. Na rukou visí mošny, kabelky, v nich je ukryt zpěvník rorátový a voskový sloupek. Paničky jsou obuty v bytelné bačkory liberecké s dobrými podešvy koženými, ale jejich kroky nedusají. Tlumí je sníh v noci napadlý, který vrže a skřípá pod nohama a jiskří se ve mdlé záři posledních nočních svítilen plynových. Z kostelů zaznívají velebné, dunivé zvuky varhan.
Rozbřeskuje se, Praha se probouzí. Skupiny kolísajících starých metařů objevují se v ulicích, aby zametli Prahu. Ale vysoká vrstva sněhu jest nad jejich síly. Slabé ruce mávají košťaty a shrabovačkami, jen aby jakž takž utvořily přechody na křižovatkách, z chodníku na chodník. Jízdní dráha zůstává nedotčena. Zato z domů se rojí domovníci, aby odmetli sníh s chodníků, na jejichž okrajích vznikají učiněné okopy sněhové.
Nejhorlivěji se zametá na Uhelném trhu i na Vaječném a dále v Rytířské ulici, ale tam nečekají na metaře a jejich nedostatečné výkony. Tam zametají ženy i muži, kterým záleží na tom, aby neseděli celý den ve sněhu a aby jejich krámky byly přístupny divákům a kupcům. To jsou podnikatelé, drobní živnostníčkové, jimž kyne tržba, výdělek, živobytí. Vždyť je za několik dní 6. prosince, svátek štědrého světce, období papírových Mikulášů, chlupatých čertů a švestkových kominíků.
V ten čas, od svaté Kateřiny počínajíc, všechny majetnice koček — a zvláště černých bedlivě opatrují své miláčky a nespouštějí z nich oka. V ten čas mívaly pražské kočky domácí vězení, zvláště černé, protože jejich kožešina se výborně hodila na výrobu mikulášských čertů. A přes to mnohá Micinka, mnohý Mourek, kteří ještě dopoledne mlsně chlemtali v teplé světnici mlíčko z misek, do večera zmizeli a již nikdy se k své paní nevrátili. Kdosi z domácnosti nechal neopatrně pootevřené dveře, kočička vyběhla, a ach! Na kterého z těch zlořečených čertů padl tvůj hebký kožíšek! A kdo snědl pečeni z tebe! Marný žal, nikdo neodpovídal.
Náruče mikulášských metel se stuhami z hedvábného papíru, pozlátkem postříkaných, svítí na krámcích červenou barvou. Všudy jsou vyloženi husaři a panenky, ošatky ořechů pozlátkem polepených, a ti švestkoví kominíci. Dávno jsem jich neviděl, těchto černých panáčků, vyrobených z lesklých, sušených a lepkavých švestek, s bílou papírovou čepičkou na hlavě, s žebříkem na ramenou. Snad je surovina drahá, snad se ze všech švestek navařilo marmelády a povidel. Vídal jsem je od dětství, a rok co rok nakládal nám svátý Mikuláš krom jiných drobotin i kominíčka. Byl to zvláštní malý průmysl, kvetoucí vždy jen v krátkém období mikulášském a vánočním. Kominíčkova kostra byla z dlouhých špejlí, vbodnutých do malého čtvercového prkénka nebo špalíčku, a na těch špejlích byly napíchány sušené, scvrklé švestky. Kominíček měl koketně obě ruce opřené o boky. Byla to stará, zakořeněná tradice, a model jeho byl všady stejný, ať jste koupili panáčka v Hradci, v Praze nebo v Plzni. Ale zdá se mi, že to „umění“ vyhynulo, a dnešní děti sotva takového kominíčka viděly. Osud jeho byl vždy stejný. Nakonec, když jsme si s ním pohráli, býval sněden.
Největší však přitažlivost jevila malá, drobná divadélka, zhotovená jen z pestrého papíru a v průčelí zdobená okrasami z bezové duše. Práce čistě samodílná. Stávala taky jen šesták nebo dva. Divadla umělejší, se zvláštním portálem, s malovanými nebo tištěnými kulisami a dekoracemi, bývala na prodej toliko v krámech hračkářských, neboť takováto divadla stávala až několik zlatých. Něco takového nebylo by se na Uhelném trhu prodalo. Zato loutek bylo tam hojně na výběr. Měly hlavičky z chleboviny, křiklavě omalované, a šatečky na ně pořizovali sami prodavači. Bývaly po pěti až desíti krejcarech. O velikých divadlech nynějších, jako jest Alšovo a jiných umělců, o loutkách Alšových nebylo dávno ještě ani potuchy. Vše to bylo zůstaveno teprve době novější.
Zato hraček, vyrobených snad po celé století podle téhož vzoru, bylo vždy hojně. Dřevěných šavliček v dřevěných pochvách, takových též flintiček, patrontašek z černého lesklého papíru, papírových čák kdož vyjmenuje všechny ty drobotiny, nad nimiž od rána do večera stávaly skupiny dětí s vyvalenýma očima, s neukojenou dychtivostí v srdcích, s nesmírnou lítostí, když maminka neb tatínek šli nevšímavě mimo anebo jen zabručeli: ,,To je drahé, holenku!“ A ta veliká, hořká zklamání drobných těch duší, když svátý Mikuláš nenadělil, co si přály.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
autor: Ignát Hermann (1854, Chotěboř – 1935, Řevnice),
z knihy: Před padesáti lety – drobné vzpomínky z minulosti, 1925
vyobrazení: František Šimon Tavík (1877, Železnice - 1942, Praha)
