O staropražských Vánocích – zábava na vánočních trzích - vyprávění z časů dávných i nedávných IV.
Minul svátý Mikuláš, (l.p.1875), ale tržiště na Uhelném trhu i v širším jeho okolí trval dále — pak už trh vánoční. A tento vánoční trh vrcholil na Staroměstském náměstí. Dávno ještě nebylo asanace, Mikulášské třídy, dávno ještě tam nestál Husův pomník a nepřejížděla elektrická tramka. Mezi starou radnicí a velebným Týnem se takřka přes noc vynořilo městečko bud a krámků, na krámcích bylo množství pamlsků, perníku, sučuku, tureckého medu, jižního ovoce, marcipánu, obrázků, knížeček, hraček. Zpěváci vyzpěvovali své písničky, tepajíce rákoskami do voskovaného plátna na žerdi, na kterém byly namalovány hrůzostrašné výjevy — ilustrace k těm písničkám a diváci a posluchači vydrželi stát u těchto morytátů a vyslechnouti písničku třeba desetkrát za sebou, načež si ji pro lepší zapamatování za dva krejcary koupili. Vojáci si je přinášeli do kasáren a dívky služebné je pak na dvorcích, na pavlačích a na půdách prozpěvovaly až do jara, kdy si o pouti josefské koupily zas novou. Tenkráte ještě žily písně jako „Jeden kaprál od hulánů“ (jejíž skladatel prý v letech šedesátých byl za to zbásnění vyloučen z gymnasia, tak se alespoň vypravovalo), „Na hranicích města německého“ a jiné podobné. Ale i nábožné písničky se v ty doby hojně kupovaly a zpívaly. Dnes ovšem i tento trh ovládl repertoár kabaretní.
Na tento vánoční trh na staroměstském náměstí se však dostavovali i jiní podnikatelé. Vždy tu bývalo několik střelnic a bylo rozstříleno vždy na sta sádrových dýmek. Několik loutkářů rozbilo tu své stany a hrávali rytířské kusy až do desáté večerní, kdy pak malý Kašpárek zval „blahorodé obecenstvo a publikum“ zas na představení zítřejší. Pekelný Mezistáfl odnášel tu bezbožného Fausta třeba pětkrát za večer do horoucího pekla a kníže Oldřich bloudil tu smutně po černokosteleckých lesích od soumraku až do chvíle, kdy policajti obcházeli boudy a nadzdvihujíce hadrové „portály“ divadel volali: „Zavírat, zavírat!“
Nejen to. O těch dávných Vánocích sjížděli se do Prahy a na staroměstský rynk majetníci všelijakých „světových musejí“. Rok, co rok se tu objevovalo mechanické divadlo, předvádějící práci v dolech, kutání v báních, všeliké panorámata, voskové kabinety, někdy se dostavila i dáma s pouhým trupem, mluvící vosková hlava, mořská panna (sešitá napolo z vycpané opice, napolo z kapra šupináče). Ale jednoho roku přivezli taky velikou káď, v níž ukazovali živého tuleně. Kdo chtěl všechny ty zázraky vidět, potřeboval na to aspoň padesát krejcarů. Dávno ještě nebylo potuchy o světle elektrickém. Náměstí bylo osvětlováno žlutavým světlem plynovým, které se rozlévalo z nádomních svítilen a z luceren kandelábru. A na krámcích svítili si prodavači svíčkami ve skleněných balonech, lampičkami s řepkovým olejem, a jen velcí podnikatelé a panorámisté měli zvláštní své osvětlení ligroinové nebo jaké. Ba, někteří měli i plyn, stlačený v kožených měchách.
Ostatními ulicemi pražskými, zvláště třídami obchodními vanul zvláštní předsváteční šum a ruch, který se zesiloval, čím blíže bylo ke Štědrému dni. Nebylo tramvaje, nebylo automobilů, jen drožky a fiakry se prodíraly napadlým sněhem, který tlumil rachot kol i kročeje chodců. Nebylo řvavých transparentů reklamních, nebylo oslepujících rudých světel na domech a na střechách. V podvečer snášela se lehká mlha a v té se utápěly žluté plameny plynové, místy probleskovaly jako bludičky. Výkladní skříně ovšem byly ozářeny, pokud tehdejší způsoby osvětlovači dopouštěly, a před nimi se kupili chodci, zkoumavé jejich zraky zpytovaly, co přinést k Ježíšku dětem, rodičům, manželům, milovaným dívkám a hochům. A v duchu byla přepočítávána kapesní hotovost, zda stačí na toto, na ono.
Poznovu začalo sněžit. Vločky šlehaly do tváře, do očí. Ale nikdo neutíkal domů. Naopak, tento sníh, a sebe hustší, náladu vánoční jen zmnohonásobil. Teď teprve tušil každý blízkost Ježíška kdesi v oblacích nad sebou. Sněžilo za krk a studilo, ale to zavdávalo jen podnět k veselým výkřikům, jekotu a smíchu. Večerní chodci vypadali za chvíli jak sněhuláci. Lidé zcela neznámí usmívali se na sebe, jako by si navzájem říkali: ,,To je to hezké, viďte že?“ Ani dusotu koňského nebylo slyšeti v těchto dnech, nebo jen ztlumeného, jako by nic nemělo křiklavě porušiti klid a radostné povznesení nastávajícího svatvečera. A tu pojednou, slyš: Cinky-linky-cink! Rolničky. A ze sněhové zátopy noří se sáně. Koně vesele pohazují hlavami, jako by taky jim zvuk rolniček lahodil, na kozlíku kočí v mohutném kožichu, v saních panstvo v kožiších, na zadním kozlíku sluha v kožichu. Sáně! V Praze zjev dávno nevídaný a již snad nikdy nebude vídán. Ale tehda, když napadlo sněhu, sjížděla se venkovská panstva do Prahy na nákupy i návštěvy. Na hmotnějších, těžších saních přijížděli hospodáři, statkáři, páni fořti; na saních lehkých, úhledných, štíhlých tvarů vyjížděli si páni velkostatkáři, a ti taky zhusta sami řídívali spřežení. Tehda však i pražští drožkáři a fiakristé, vidouce stálý sníh, zatáhli své vozy do dvorů, a pak jste mohli na pražských „štaflech“ vidět řadu saní. Pak bylo naprosto zřejmé, že zima nastoupila svou vládu. Dnešním (l.p. 1925) dětem jsou „opravdické“ sáně zjevem neznámým. Znají je toliko z obrázků. Prahou dávno, dávno nezazněl třepetavý zvuk rolniček vysoko nad koňskými hlavami nebo na jejich postroji.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
autor: Ignát Hermann (1854, Chotěboř – 1935, Řevnice),
z knihy: Před padesáti lety – drobné vzpomínky z minulosti, 1925
vyobrazení: František Šimon Tavík (1877, Železnice - 1942, Praha)
