O staropražských Vánocích – vánoční stromeček - vyprávění z časů dávných i nedávných VII.
Neodlučným příznakem Vánoc velkoměstských, a tedy taky pražských snad odedávna byl vánoční stromeček, „planoucí sterými (mnohými) světly“, jak bývá líčeno ve vánočních povídkách. Pražské děti nemohou si pomyslit na Štědrý večer beze smrčku, plného voskových svíčiček. V poslední léta (l.p. 1925) již v mnohých domácnostech se stromeček osvětluje elektrickými žárovkami a pod ním jsou nakupeny dárky. Rozzáří se jim na Štědrý večer, poznovu jej rodiče osvětlí na Boží hod, na svatého Štěpána, načež posledně zaplane na Nový rok, ba mnohde ještě i na Tři krále, neboť to je poslední vánoční svátek. Tak tomu uvykly pražské děti odedávna.
Ale my, kdož jsme před šedesáti (1865), před padesáti lety vyrůstali na venkově, a nejenom na vesnicích, ale i ve městech, nepoznali jsme ve vlastních domácnostech „kristbaum“ a „kristkindla“, jak se tehda všeobecně vánočnímu stromečku říkalo. Toho přepychu dopřávaly si jen rodiny vynikající majetkem a společenským postavením. A my drobná chasa z domů nemajetných a chudých naslouchávali jsme po svátcích s ušima odstávajícíma a s očima na stopkách šťastnějším svým „bohatým“ spolužákům, když nám líčili, jak po večeři najednou „kristkindl“ ve vedlejším pokoji zazvonil, a když se tam vhrnuli, tu stál osvětlený „kristbaum“ a ještě taky bylo otevřeno okno, kterým kristkindl přiletěl a zas odletěl, s četným štábem svých průvodců andělíčků. A nám vrtávalo hlavou, proč ten kristkindl je tak štědrý právě jen k dětem rodičů bohatých? Snad že by měl spíše pamatovat na nás, kterým nedá nikdo nic nebo jen máloco. Tuhle hořkou výčitku jsme nosili v srdci po několik let, pokud nám nebyly „otevřeny oči“ nějakým udrbanějším spolužákem, který dříve, než my pronikl do tajemství nadělováni. A tak se mi zdá, že to byl spolužák náš Kvasnička, takový drobný, vždycky umouněný štvanec, který nehledanými, prostými slovy nám podal vysvětlení záhady: „Ty vole, snad nemyslíš, že to vopraudu naděluje krystyndl? Kdyby měl tatínek dům, tak by nám taky nadělil."
Vánoční kouzelná třínožka věští budoucnost:
Na venkově, ve vesnicích i v městech, nadílel tehda všeobecně svatý Mikuláš. A byť i byl za okno položil dárek sebemenší, vždy jsme nad ním byli u vytržení, třeba že přinášel věci potřebné a hlavně takové, které nám rodiče tak jako tak musili koupit. Na Štědrý večer byl v malých a skromných rodinách na venkově jiný zvyk. Jakmile se na stole objevila rybí polévka, postavila hospodyně u každého talíře voskovou svíčku ,,třínožku“, rozeklanou naspodu ve tři nožičky. Modrou, červenou, zelenou nebo žlutou, a rozžehla je. Takové svíčičky bývaly po třech krejcarech, po čtyráku, a to bývalo naše štědrovečerní osvětlení, náhrada za stromeček „planoucí sterými světly“. Taky v Praze jsem se s tím v některých rodinách setkal. Naše babičky a staré tetičky měly o těchto vánočních třínožkách zvláštní pověru. Prý komu na stole nejdřív dohoří, budoucích Vánoc nedočká. A to mnohdy měnívalo sváteční náladu večera v plačtivou. Tak tedy rozumnější maminky sfukovaly všechny svíčky, než mohly dohořeti, s poukazem, že jich ještě kousek musí zůstat na zítřek, na pozítřek. Hodu božího a svátého Štěpána se ta pověra již netýkala. Sice taky u nás venku Vánoce vydychovaly tajemnou sváteční náladu daleko napřed, skoro na samý počátek prosince, ale teprve v Praze pak jsem poznal, čím jsou velikému mraveništi lidskému, hlavně ve smyslu obchodním.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
autor: Ignát Hermann (1854, Chotěboř – 1935, Řevnice),
z knihy: Před padesáti lety – drobné vzpomínky z minulosti, 1925
vyobrazení: ilustrace, autor neznámý. Vánoční stromek před kostelem Panny Marie před Týnem na Staroměstském náměstí, 2. polovina 20. století
