O staropražských Vánocích – prodej kaprů na vánočních trzích - vyprávění z časů dávných i nedávných V.
Vánoční smrčky se v Praze vyskytovaly až někdy za týden po Mikuláši a někdy i později. A teprve týden před svátky se objevovaly ryby, kapři. A když se objevili tito němí tvorové s vypoulenýma, jako ulekanýma očima, polykající našpulenými hubami nepřetržitě vodu a žábrami ji vypouštějíce, pak byly Vánoce za dveřmi! Teď šlo do tuha, a hospodyně od rána do večera obklopovaly nádrže s vodou, odvažujíce a oceňujíce kapry pouhými pohledy. Tenkráte (l.p. 1875) ryby prodávali nejen rybáři z povolání, více však bylo rybářů příležitostných, kteří si chtěli přivydělat na Vánoce. Prodávali je i někteří kupci, a hlavně to býval vedlejší časový obchod mnohých uzenářů.
Bůh milý ví, kde se ty ohromné kádě uchovávaly a uchovávají přes celý rok, a že se v suchu nerozsýpají. Na týden před Vánoci se jich po Praze a předměstích vyrojilo na sta. V každé širší ulici, na každém skoro náměstí stála nějaká a někdy několik vedle sebe. Ještě nebyly tramvaje (od r. 1875), nikde nepřekážely, jen hlavní, elegantnější třídy jich byly prosty. Objevovaly se tajuplně přes noc. Z nejbližších kašen bylo do nich načerpáno vody a zrána se hemžily žlutými kapry. Českou vánoční rybou jest odedávna kapr, ať šupináč nebo naháč čili špígl. Zřídka bylo vídati zelenavou štiku. Modravých candátů čili lupič (po pražskú ,,šílů“) vůbec ne. Kdo měl na ty spadeno, musil pro ně k lahůdkáři. Candáta totiž nedopravíte na větší vzdálenost živého. Jen černí líni mrskali se tu a tam mezi kapry, a ti byli kupováni hlavně pro lepší chuť rybí polévky, ve které se na kaši rozvařovali.
Doprava ryb za těch starých časů byla hodně obtížná. Ještě nebylo tolik železnic. Nebylo ani dráhy severozápadní, ani Františka Josefa (nyní Wilsonovy), a největší množství ryb do Prahy přicházelo z jihočeských rybníků, z Třeboňska, od Blatné atd. Tak se tedy ryby přivážely po obyčejné nápravě, ve voznicích čili lejtech. Synové a tovaryši uzenářů vydávali se na ty daleké výpravy a jen prosili Pánaboha, aby nebylo ani příliš teplo ani ztuha nemrzlo. Oteplilo-li se, mnoho ryb zlekalo; uhodil-li prudký mráz, otloukaly se ve voznicích o tříšť ledovou. Ať po blátě, ať za mrazů, vždy byl návrat do Prahy spojen s velikými útrapami. Průvodčí povozů nesměli si dopřáti mnoho odpočinku, klidných noclehů. Za pozdního večera dojeli do některé vesnice na krátký spánek, za tmavého jitra se vydávali dále, a zpravidla na noc dojížděli do Prahy. A nejednou celý ten podnik vynesl malý výdělek, to, když se navezlo ryb veliké množství a když ke všemu uhodilo mírné, teplé počasí. Potom rybám hned o několik krejcarů spadlo, prodavači se nutili, aby se jich zbavili, než se šupináči obrátí břichem vzhůru. Vánočnímu obchodu vždy svědčila zima v každém oboru. Bývali chytráci hospodáři, kteří spekulujíce na teplou povětrnost nechávali si koupit kapra na poslední chvíli. Někdy však prospekulovali. Vraceli se z trhu buď bez ryby, nebo ji musili hodně draho zaplatit.
Ryba na černo byla symbolem staropražských Vánoc
Hospodyňky pečlivé kupovávaly svého kapra aspoň dva dny před svátky. Tehda totiž nebyl myslitelný Štědrý večer bez ryby na černo, a ta se ve zkušených domácnostech dělávala o den dříve. Paničky tvrdívaly, že teprve pak je dobrá, když se v té omáčce z perníku, sladkého piva, mandlí, hrozinek, ořechů a čeho ještě všeho přes noc uleží a na Štědrý den opatrně ohřeje. Nevím. Jen to vím, že nyní černá ryba z mnoha domácností nadobro vymizela. „Prosím vás,“ říkají paničky, „když sní muž dva talíře rybí polévky, potom patnáct nadívaných hlemejžďů a po těch dva kousky smaženého kapra — no a potom kousek jablkového závinu, kam by dal černou rybu? A děti se mi v té omáčce vůbec nechtějí patlat, ošklíbají se na to.“ Jiná doba! Prý ani sladkého piva teď na černou rybu nedostanete, dokonce prý jest jeho prodej zakázán, aby erár na nějaké dani nebyl zkrácen.
Před padesáti, před šedesáti (l.p. 1865) lety jsme pro sladké pivo chodívali do pivovarů se džbánkem. Tak za nějakých dalších padesát let bude černá ryba uváděna jen v Zíbrtově „Starobylém kuchařství“. A v tomto se pan Ignát Hermann nemýlil.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
autor: Ignát Hermann (1854, Chotěboř – 1935, Řevnice),
z knihy: Před padesáti lety – drobné vzpomínky z minulosti, 1925
vyobrazení: František Šimon Tavík (1877, Železnice - 1942, Praha)
