Červené hrozny jeřabin září v podzimním slunci jako drobné korálky rozházené rukou přírody. Na větvích se chvějí desítky kulatých, sytě nachových plodů – lákavá hostina pro kvíčaly, brkoslavy i další opeřené mlsouny. Dříve si z nich malá děvčátka dělávala šperky: náhrdelníky několikrá obtočené kolem krku, náramky na zápěstí, a zbytek provlékla na nit, aby jimi doma ozdobila obrázek své patronky. Byla to krása, která voněla podzimem a nesla v sobě cosi z kouzla starých časů.
O původu jeřábu víme velmi málo. Některé literatury uvádějí, že pochází ze Středomoří. Znali je však již Římané, jelikož bylo podle receptů Coelia Apicia, vrstevníka císaře Tiberia, vydáno v 16. stol. 10 knih o kuchařském umění. A právě zde je uveden i jeřáb, jehož plody se v kuchyni užívají pod záhlavím „O plodech, které jsou trhány ze stromů“, původní znění je však v latině: „De iis fructibus, quae ex arboribus decerpuntur“. Staří Řekové oceňovali jeřáb jako léčivou rostlinu. Později se jeřáb doporučoval pro mírnění bolestí při nemoci ledvin. Jeřáb byl zasvěcen germánskému bohu hromu Odinovi. U jiných rostlin bývá červený květ symbolem blesku, zde však jsou jím červené bobule, jež se nazývají jeřabiny. Proto byl jeřáb zasvěcen u Slovanů Perunovi, u Němců Thorovi. Keltští sedláci poklepávali jeřábovou větvičkou hřbet telátka při jeho křtu. Pak větvičku ozdobenou stuhou a vaječnými skořápkami zavěsili nad dveře stáje, aby chránila před nemocemi.
Král Karel Veliký nařídil výsadbu jeřábu v 9. století. Staří Čechové nazývali jeřáb buď právě latinsky sorbus a plod potom sorbum, nebotaké česky jako oskeruše či břek a jeho plody označovali za břekyně, chocholátka nebo granátky. Jméno jeřáb pochází pravděpodobně od ruského slova „rjabina“, je slovo ženského rodu, jak tomu zůstalo až dodnes. Kolem roku 1820 byly u nás náhodně objeveny dva stromy jeřábu, jejichž plody byly poměrně chutné, zatímco z ostatních stromů byly téměř nepoživatelné. Jeden z těchto stromů uschl a druhý byl vyvrácen bouří, ovšem v té době již byly oba typy rozšířeny roubováním.Jedlé jeřáby se zpočátku vysazovaly jen jednotlivě u chalup v horských oblastech a později se staly oblíbeným ovocným i alejovým stromem vyšších poloh. Časem se dostaly i do nížin, kde vzhledem k dostatku jiného ovoce plnily především funkci okrasnou a protierozní. Plody jeřábu se označovaly jako citrony severu, naši předkové je běžně využívali v kuchyni. Sušili je, vyráběli z nich marmelády, želé, mošty a dokonce i pálenku. Silná pálenka se tradičně užívala při střevních onemocněních a v lidovém léčitelství se dodnes používá jako prostředek při plicních onemocněních.
Nejznámější pověst s červenými jeřabinami je ta, která popisuje záchranu svatého Vavřince. Na Soběslavsku (zejména v Dírném) rozvěšují na den sv. Vavřince zvenčí po staveních jeřabiny. Tento dávný zvyk má svůj původ v legendě o zázračném zachránění světcově: Kdysi byl sv. Vavřinec stíhán svými nepřáteli a na útěku se ukryl v jednom stavení. Ježto již byl tmavý večer, spokojili se stíhatelé s označením domu, který chtěli druhého dne prohlédnout a světce zajmout. Označili dům tak, že pod lomenici stavení si pověsili jeřabinu. Když pak ráno chtěli provést světcovo zatčení, spatřili k svému podivení, že na všech domech visely jeřabiny, takže stíhatelé nemohli sv. Vavřince nalézti. Červené jeřabiny se později v lidové tradici staly symbolickou ochranou před ohněm a bleskem. Velmi podobná legenda se traduje i o sv. Bartoloměji (24.8.)
Pranostika českých a východoslovanských hospodářův předpovídá, že „kvetou-li hojně jeřabiny, dobře se urodí oves". Jeřabiny a oves, jsou znamením plodnosti podobně, jako lískový ořech. Oves, ořech a jalovec mají vztah k plodnosti mužské, jeřabiny podporují plodnost ženskou, což vyznívá i z písně moravské: Štyry míle lesa samé jeřabiny: nemaš v Boborově poctivej dievčiny.
Mnoho podobných pověr s jeřabinami mají i za našimi hranicemi. Ve Švédsku a Vestfálsku šlehají prvního května krávy i jalovice jeřábovým prutem, aby hodně dojily a byly plodné. Jinde se toto šlehání děje buď metlou březovou (v Čechách), nebo metlou březovou a stébly ovesnými (u Malorusů), nebo i prutem lískovým (v Normandii), vrbovým atd. Do této skupiny pověr také náleží máje jeřábová, kterou ve Schmallenberku (Vestfálsko) staví před dům nepořádných děvčat na potupu a hanbu.
Jelikož jeřábová větev je i symbolem Perunovy palice, je dle litevské pověry možné ubít čerta (jenž se zjeví v mračně) jen jeřábovou palicí. V pověře slovinské a německé chrání větve jeřábové zastrkané do střechy a ve světnici za obrázky svatých před bleskem a zahánějí zlé duchy a draky. Švédové dodnes věří, že hůlkou z jeřábu (rönu) se lze ubránit kouzlům a čarám, a běžný námořník mívá rád na své lodi něco z jeřábového dřeva na ochranu za bouřky a proti vodním duchům. Rusové léčí a zaříkávají bolení zubů takto: nemocný jde k jeřábu, několikráte do něho hryzne říkaje: „Rjabina, rjabina, vylěči moi zubi, a ne vylěčíš — vsju tebja izgryzju."
Z pověstí o jeřabinách je i jedna z krajiny českoněmecké. Čtvrt hodiny od města Dubé stojí „bílá kaplička" na památku hrdiny, který na tom místě padl v bitvě. Říkalo se, že až na ní vyrostou tři hrozny jeřabin, strhne se tak veliká bitva, že proudy krve poženou tzv. Černý mlýn. Před mnoha sty léty na ní opravdu vyrostly jeřabiny, ale bylo jich více než tři hrozny, a také se potom brzy strhla veliká vojna, ale až k Dubé naštěstí nedošla.
V národních písních se stává jeřabina obrazem dívky.
Kvetoucí jeřabina vykresluje děvušku hezkou a roztomilou: Z tamtej strany mlýna kvitne jarabina: jak ťa nemilovať, keďs švarná dievčina! (ze Slovenska)
Podobně je tak i v české písni: Pod našima okny roste jeřábek: že jsou naše holky jako obrázek. (Erben)
Jeřabina s jahůdkami je symbolem matky s dětmi:
Na poli jeřabinka, na poli kučeravá,
a na té jeřabince byly čtyry větvičky,
a na těch na větvičkách byly čtyry jahůdky:
první jahůdka — Annuška,
druhá jahůdka — Kateňka,
třetí jahůdka — Mašeňka,
čtvrtá — Avdoťuška
Nedozrálá jeřabina znamená děvče nedospělé:
Nevyzrálé jeřabinky
nelze natrhat,
nedorostlé zas dívčinky
nelze za muže vdát. (ruská, Rybnikov)
zdroj: Knižní archiv Antonín ViK, Stará Šumava a kousek Českého lesa
