Královnou svatojánských bylin je třezalka, kterou lidé odedávna považovali za všelék. Když se podíváme na list třezalky proti světlu, uvidíme v jeho struktuře drobné červené tečky – žlázky obsahující červené barvivo hypericin, zvané také krev svatého Jana – odtud jeden z lidových názvů třezalky. Díky tomuto červenému barvivu se jí někdy říká také krevník, krevniček. Ve starých bylinářích se podle skvrn nazývá červený zvoneček.
Vysloužila si, ale také označení děravec, svatojanská bylina nebo čarovník a není se čemu divit, moc má skutečně čarovnou. Bylina nasbíraná během svatojánské noci má prý magickou moc, lidé se domnívali, že jim pomůže odvrátit zlo a neštětstí. V první koupeli ochraňovala novorozeně proti zlým mocnostem a uhranutí, v oknech chránila před blesky. Proto svazek bylin věšeli nad dveře nebo nosili u sebe, aby odehnali noční obludy a zlé duchy. Popíjení čaje ze sušené třezalky se doporučoval pro překonání nešťastné lásky, což zřejmě souviselo právě s jejími "antidepresivními" a uklidňujícími účinky. Šťáva z třezalky podaná v nápoji prý dokáže u milované osoby naopak vyvolat i lásku. Třezalka se také přidává do vykuřovadel, její vůně připomíná pravé kadidlo a zahání smutek a trudomyslnost. Díky tomu také byla nazývána "Fuga Daemonum".Vodu s třezalkou lze použít k očistě a ochraně.
Obřady s věnečky:
Na den sv. Jana (24.6.), který je symbolem posvátných sil světla a tepla, září třezalka nádherou svých skvostných květů. V dávných časech děvčata uvíjela z třezalky věnečky a každý, kdo tancoval kolem Janova ohně, musel nosit Janovu korunu – věneček z třezalky. Místy věneček házely do ohně "Odejdi a budiž spáleno s touto bylinou všechno mé neštěstí," řeklo se přitom slavnostně a tím bylo míněno, že společně s věnečkem shoří i všechny nečistoty, všechna trápení a všechny nemoci.
V této tajuplné noci se místy házely věnečky do řeky a panenské děvče vědělo, když zvadlé květy znovu rozkvetly, že bude mít v budoucím roce ženicha. Někde bylo zvykem házet věneček do vody ráno, na hladině se měla zjevit tvář vyvoleného.
V okolí Jablonce ustýlají večer před svatým Janem lůžko ze svatojánského kvítí (spolu s třezalkou) v naději, že v noci přijde svatý Jan a spočine na něm. To se však stane jen tehdy, když se ten, kdo byliny trhá, modlí a nehřeší. Ráno pak bývá vidět otisk jeho hlavy na bylinách, které se tím stávají léčivými a podávají se v píci zejména nemocnému dobytku.
Legendy o třezalce:
Jedna z legend říká: „Bůh vida, že lidstvo jest týráno mnohými nemocemi stvořil bylinu třezalku a vložil do jejich listů i kořene moc, aby všelijaké nemoci hojiti mohla. Lid se uzdravoval a přestal zlořečit. Ďáblovi to bylo divno, že lidé se stali najednou hodnými, pátral, co toho příčinou a shledal, že za to může rostlina třezalka. V zlosti své propíchal bylince listy a ukousl jí kořen. Od té doby má prý třezalka listy propíchané a ukousnutý kořen."
Další legenda spojuje tradiční název třezalky zvané Svatojánská bylina s Janem Křtitelem, kdy prý rostlinka vyrostla z krve jeho probodnutého jazyka, když přinesli Salome jeho hlavu na talíři. Kouzelnou moc třezalky podpořila i jiná legenda, a to že drobné žluté kvítky nasbíral svatý Jan Evangelista na Golgotě v místě, kde zem pokropila krev z ran ukřižovaného Krista. A jelikož žluté okvětní plátky třezalky v sobě skutečně obsahují červenou tekutinu, legenda se uchytila. Třezalka totiž obsahuje v malých žlázkách komplex látek, z nichž nejzajímavější je zejména hypericin, který šťávu z třezalkových květů zabarvuje do červena.
Pověry, kterým věřily naše babičky:
- Jedna z pověr říká, že mléko koz či krav, které spasou větší množství třezalky, se barvivem hypericinem zbarví do růžova. To bylo ve středověku vykládáno jako důkaz, že zvířata byla uhranuta a dojí krev, což tehdy okamžitě vedlo k oblíbeným honům na čarodějnice.
- Jinde zase lidé sbírali třezalku s úročníkem a heřmánkem, a když ji nechali dva dny pod stolem, věřili, že získá zázračnou léčivou moc.
- Kdo na svatého Jána vykopal třezalku a pod jejím kořenem našel uhel a kdo tomu rozuměl, mohl ho ve zlato proměnit.
- Polské šestinedělky rozestýlaly třezalku po světnici, kde novorozeňátko leželo, také tuto bylinu nosily při sobě, aby zapudily divé ženy, které jim mohly dítě vzít.
- Díváme-li se na třezalku proti světlu, spatříme na jejích lístcích drobné dírky, jako by byly propíchané. Stará legenda vypráví, že se ďábel rozhněval na velkou moc této byliny. Proto prý všechny její lístky jehlou propíchal a léčivou šťávu z nich nechal vytéct.
- V Horních Rakousích, podle starého zvyku, vkládali sedláci bylinku mezi dva krajíčky chleba a dali sežrat dobytku, aby rostlina chránila jejich zvířata před chorobami.
Léčivé účinky třezalky:
Lidé odedávna považovali třezalku za všelék, o kterém psal i slavný lékař a bylinář Pietro Andrea Mattioli. Už v 16. století lidé tuto bylinku nakládali do olejů, připravovali z ní odvary a tinktury. Hypericin má i jiné účinky než „barvicí“. Jde zejména o antidepresivní účinek, bylináři ji indikují například při pocitech strachu, úzkosti, neklidu, ale také při bolestech hlavy nebo premenstruačním syndromu.
Doba sběru je červen až srpen. Používá se nať a květ. Kvetoucí nať, asi 10–15 cm od země. Sběr provádíme za suchého počasí, nejlépe v červenci a srpnu kolem 10. hodiny. Celá rostlina musí být olistěná. Ideální je svázat jednotlivé natě do kytice a zavěsit ve stínu. Umělá teplota při sušení nesmí přesáhnout 35 °C. Uskladňujeme v dobře uzavřených nádobách na tmavém místě.
Účinky třezalky podrobně zkoumala i věda, která prokázala, že jde o přírodní antidepresivum. Populární je například třezalkový čaj na uklidnění pocuchaných nervů. Bylinkářka Radmila Malinovská ale doporučuje pít třezalku raději ve směsi s dalšími bylinkami – například s meduňkou a dobromyslí, zvlášť pokud tento nápoj pijete častěji. Čaj, ve kterém je pouze třezalka samotná, si dejte jen občas. Třezalka tečkovaná je bylinka, která čistí krev i trávicí systém. Třezalkový olej ošetřuje kůži a používá se na záněty svalů, ekzémy, i na spáleniny.
Výroba třezalkového oleje dle Petra Ondřeje Mathiola (1501-1578):
"Dej do sklenice čerstvý květ, nalej do něj dřevěný olej, dobře to zahraď na povrchu a vystav na slunci několik dnů. Pak zceď onen olej a květ dobře vytlač a do téhož oleje přidej nový čerstvý květ, zas vystav na slunce a také vytlač, a to několikrát opakuj. Nakonec pak utluč měchýřky (odkvetlé květy) a také je nalož do téhož oleje a budeš míti olej pěkně červené barvy. Tento olej velice hojí raněné nervy a je užitečný proti všelijakým neduhům, zvláště rukou, nohou a kloubů. Také pomáhá mazání břicha tímto olejem proti červené nemoci, krotí bolesti a zastavuje běhavku."
zdroj: knižní archiv Antonín ViK a spol., Magické byliny - Klára Trnková (12.7. 1949) Malířka, ilustrátorka, scénografka, věnuje se emailové tvorbě, též autorka pohádek a knih kuchařských receptů.
Časopis českého lékárníctva, 1895/č.27, Kouzelné bylinky, ČT vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
