Pelyněk černobýl, latinsky Artemisia vulgaris se o letním slunovratu sbíral jako bylina pro štěstí a říkalo se mu černobejlí, peklínek, ale i pás svatého Jana. Nošený na těle prý ochraňuje před úžehem, divokými zvířaty a zlými pohledy. Lidová moudrost hojně využívá jeho vlastností i v přirovnáních – o věcech nepříjemných či odporných se říká, že jsou „hořké jako pelyněk“. Pokud někoho potká trpký osud plný svízelů, traduje se, že byl na pelyňku kolébán a hořkým mlékem s pelyňkem krmen. Jelikož je, ale rostlina zároveň lékem pro nemocné žaludky, říká se také: „Pro slabý žaludek – popenec, pelyněk.“ Pelyněk také zabíjí střevní parazity a používá se do tučných masitých jídel nebo do polévek. Má také několik dalších lidových pojmenování: černobejl, pamětníček, bylina sv. Jana, pamatuječek, pelun, peluňka.
Byl jednou z rostlin, které měly údajně pomáhat proti vodníkům. Ottův slovník naučný o pelyňku černobýlu říká: „Zvláště kořenů jest v lékařství upotřebováno a na venkově ode dávna užíváno černobýlu nejen jako prostředku proti nemocem, ale i v kouzelnictví. Místy dává se i jako zelenina do jídel. Kde jest mnoho much v bytě, tam dávají kytici černobýlu na klidné místo, na niž se pak večer sletují mouchy u velikém množství, tak že mohou býti snadno zahubeny." Přes věneček upletený z černobýlu se hledělo do ohně, aby nebolela hlava a oči. Pití vína s černobýlem zvyšuje prý věštecké schopnosti, bylina se, ale musí sbírat za úplňku a víno se začíná popíjet za novolunní. Stejně tak otírání křišťálových koulí a magických zrcadel čerstvým černobýlem zvyšuje jejich moc. Jasnovidnosti se dociluje i při vykuřování, které slouží také k všeobecné ochraně a zažehnání zlých duchů.
Její latinský název artemisia je pravděpodobně odvozen od jména řecké bohyně Artemis (v řeckém bájesloví dcera Dia a Léty, sestra boha Apollóna). Byla ochránkyní matek, mohla rozdávat smrt, ale i uzdravovat. Milovala lov a samotu vysokých hor. Římané s ní ztotožňovali Dianu. Artemis byla v mnoha zemích patronkou bylinkářství. Podle starých astrologů nese pelyněk signaturu i planety Merkur, který je pánem cest a ochráncem smělých a odvážných poutníků, překračujících hranice.
Lidová etymologie má asi pravdu, když se domnívá, že německé jméno Beifuss (v české verzi bajfus) se může odvodit i od toho, že lidé nosili tuto magickou rostlinu na svých cestách "u nohy". Už v antickém období se věřilo, že rostlina dodává poutníkům sílu nacestách. Říman Plinius k tomu píše: "Šťáva rostliny, rozetřená po těle, dodává sil, je-li vložena do bot nebo přivázána k noze, chrání poutníka před únavou." Starý středověký recept dává cestujícím poutníkům následující radu: "Aby nebyl ohrožen nehodou, únavou, pokousáním vzteklými psy ani jedovatými hady, měl by poutník natrhat osm dní před svatým Bartolomějem (24.8.) nebo osm dní po něm pelyněk a vložit si jej do bot. Také neviditelná nebezpečí v podobě zlých duchů a lesních skřetů, kteří dokážou poutníka pěkně vyděsit, dokáže pelyněk nošený "u nohy" držet člověku pěkně od těla. (den svatého Bartoloměje byl ostatně pokládán za počátek podzimu, jako tajný den čarodějnic, v němž se rojí dcery paní Zimy. Je rovněž dnem trpasličých svateb.)
Pověry, kterým věřily naše babičky:
- Když měl doma sedlák „očarovanou“ krávu, omyli ji třikrát odvarem z černobýlu, což jí prý okamžitě pomohlo.
- Kdo nechtěl při obchodu, koupi nebo prodeji být oklamán, měl při sobě nosit černobýlový kořen.
- Kořen černobýlu zavěšený před vraty či dveřmi domu dokázal ochránit stavení před zlými duchy i bleskem. Kdo jej v domě uschovával, k tomu nemá moci zlý duch ani ďábel. Na mnoha místech se místo kořene věšela kytička pelyňku černobýlu.
- Večer před svatým Janem se lidé opásali pelyňkem, který měl zahnat všechna strašidla, kouzla a čáry, neštěstí a nemoci.
- Kdo si při pálení svatojanských ohňů kladl na hlavu věnce z černobýlu byl chráněn před obludami, kouzly a zlými nemocemi.
- Malorusové vypravují o člověku, který se najedl kaše z uvařených hadů a rozuměl řeči zvířat i rostlin; jakmile však snědl kořen černobýlu, zapomněl opět vše a nerozuměl ničemu.
- Prastará pověra říká, že kdo nosí černobýl při sobě, nezemdlí na cestě.
- Černobýl sloužil také jako talisman. Nosil se k ochraně před vším jedovatým, včetně zlých, jedovatých jazyků.
- Čarodějnice pily odvar z černobýlu před věštěním nebo si jej kladly pod polštář, aby měly lepší jasnozřivost. Na jeho čerstvé, kvetoucí natě si kladly i svoje křišťálové koule, čímž prý zvyšovaly astrální působení.
- Porodní báby s ním vykuřovaly při porodech, neboť černobýl prý usnadňoval příchod nové duši, zaháněl duchy nemocí a pomáhal rodičce při porodu. Věřilo se, že jako kuřidlo zvyšuje nejen tělesné, ale také duševní síly.
- Vedle toho pelyněk s kůrou krušinovou odpuzuje zimnici. Kdyby někomu krávy stonaly, ať vezme pelyněk mezi matkama božíma trhaný, svátého Jana zvoneček a seseká na drobno, pak se solí a otrubami kravám dá ráno a večer.
- Na svatou Rozálii sbírali lidé kořeny pelyňku a balili je do jednoho svazku. Kdo si tento balíček dal pod hlavu, toho přestaly bolet zuby.
Obřady s věnečky:
Večer před svatým Janem Křtitelem (24.6.), kdy příroda otvírá zdroje svých tajuplných sil a mládež se chystá slavit svátky lásky pod širým nebem v zeleném háji, nastává pro černobýl krátká, ale důležitá úloha. Mládenci i dívky pletou z černobýlu věnce. Jakmile vzplanou svatojánské ohně, položí si je na hlavu, opásají se jím a ruku v ruce tančí v párech kolem ohně. Skákají přes šlehající plameny a podle toho, zda se jim skok vydaří, hádají, zda je čeká šťastné, či nešťastné manželství. Chvílemi se zastaví, podívají se skrze věnec do ohně a pak si ho dají zpět na hlavu, aby je po celý rok nebolela hlava ani oči. Černobýl totiž zahání obludy, ruší kouzla a chrání před nemocemi. Kdo ho má v domě, tomu nemůže zlý duch ublížit. Po slavnosti si dívky berou věnce domů a dávají si je na noc pod polštář – ve snu se jim pak zjeví budoucí manžel. Ráno jdou společně k potoku a hodí všechny věnce najednou na hladinu. Čí věnec plave první, ta se nejdříve vdá.
Pelyněk byl dříve oceňován mnohem více než dnes. V Pomořansku, kde lidé uznávali devatero léčivých bylin - kopřivu, popenec, černý bez, šťavel, heřmánek, šalvěj, šťovík, kostival a pampelišku - byl pelyněk pokládán za rostlinu nadřazenou všem. Při vážných nemocech koupali nemocnou osobu po sedm následujících večerů ve výluhu z těchto léčivých bylin. Když jedna z těchto bylin chyběla, mohl ji vždy nahradit právě pelyněk.
Léčivé účinky černobýlu:
Tahle prastará léčivka se dnes považuje za nežádoucí plevel. Roste na rumištích, u cest a silnic, kolem stavenišť, kvete v červenci a srpnu. Málokdo už zná její magické či léčivé účinky. Pelyněk černobýl v malém množství uklidňuje a ztišuje křeče. Lidově se užívá také při žaludeční nevolnosti, proti střevním parazitům, při špatném zažívání, při teplotách a při nervových potížích, proti pálení žáhy, nadýmání, při průjmech…Vhodný je i jako kloktadlo a dříve se často používal i jako kuchyňské koření, hlavně jako koření masové, protože dělá tuky stravitelnějšími. Má na rozdíl od pelyňku pravého listy dvoubarevné – jedna strana je zelená a druhá stříbřitá. Jedna zajímavost: právě z černobýlu se v Asii vyrábí moxovací cigarety na prohřívání akupunkturních bodů.
Podle Kneippa se pelyněk užívá se jako čaj i jako prášek; podporuje trávení, odvádí větry ze žaludku a dobře prospívá při chorobě jater. Kapky při žaludečních obtížích je dobré mít na cestách u sebe, a brát je v množství 10—15 kapek na cukr. Dále prospívá pelyněk při nepravidelném měsíčném, hysterii, vodnatelnosti, horečce, chřipce, červech a žloutence. Pelyněk s medem je dobrým lékem na oči.
Šamané se očisťovali v jeho kouři před vstupem do jiné reality, neboť černobýl nejen že odstraňuje všechny špatné vlivy, ale údajně prý napomáhá i přechodu z jednoho světa do druhého.
Legenda na závěr:
Na Ukrajině se vypráví, že v den uctívání kříže se jedna dívka vydala do lesa na houby. Cestou uviděla klubko hadů. Polekala se, chtěla utéci, ale spadla do hluboké díry — hadího doupěte. Zde žila hadí královna se zlatými rohy. Zavedla hady k zářícímu kameni, který hadi olizovali, a tím se sytili. Dívce nezbylo než dělat to co oni, aby neumřela hladem. Přišlo jaro. Hadí královna jí dala darem schopnost porozumět jazyku bylin a poznat jejich vlastnosti. Varovala ji, aby nejmenovala pelyněk, jinak tuto schopnost ztratí. Hadi svými těly vytvořili schody, po kterých se dívka dostala ven z díry. Dívka se brzy stala známou svými znalostmi bylin. Jednou se jí nějaký člověk znenadání zeptal: „Jak se jmenuje rostlina, která roste podél cest mezi poli?“ „Pelyněk", řekla. A v tom okamžiku zapomněla vše, co věděla. A proto se pelyňku říká také „bylina zapomnění". (zdroj. A. Cattabiani)
Jak se pelyňku může říkat:
Bylina sv. Jana ☼ Černobejlí ☼ Dietní pepř ☼ Matka bylin ☼ Palina ☼ Pamatujček ☼ Pamětníček ☼ Pás sv. Jana ☼ Peklíček ☼ Peklínek ☼ Pelunka ☼ Peluň ☼ Peluňka ☼ Permutějček ☼ Peruňka ☼ Polyně ☼ Stříbrník velký ☼ Stříbřík
zdroj: knižní archiv Antonín ViK a spol., kniha - Květiny v pohádkách, mýtech a legendách, autorka: Jaroslava Králová a Magie rostlin, kniha - Léčivé a kouzelné byliny, W.D. Storl
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
