Jeřabiny, jeřabiny! Jaká je to krása, jaká červeň a jaké to množství! Chocholík na chocholíku a v každém dvacet, třicet, až padesát kulovitých a krásně nachových plodů — jeřabin. To se budou mít kvíčaly, cvrčaly, brkoslavové a další opeřenci! To bude pochoutka! Dříve naše malá děvčátka bývala vyšperkovaná samými ohnivě planoucími korálky a několikráte otočenými kolem svého krku, zápěstí a ještě si další jeřabiny navlékly na šňůrku, aby si jimi mohly doma ozdobit obrázek své patronky.
O původu jeřábu víme velmi málo. Některé literatury uvádějí, že pochází ze Středomoří. Znali je však již Římané, jelikož bylo podle receptů Coelia Apicia, vrstevníka císaře Tiberia, vydáno v 16. stol. 10 knih o kuchařském umění. A právě zde je uveden i jeřáb, jehož plody se v kuchyni užívají pod záhlavím „O plodech, které jsou trhány ze stromů“, původní znění je však v latině: „De iis fructibus, quae ex arboribus decerpuntur“. Staří Řekové oceňovali jeřáb jako léčivou rostlinu. Později se jeřáb doporučoval pro mírnění bolestí při nemoci ledvin. Jeřáb byl zasvěcen germánskému bohu hromu Odinovi. U jiných rostlin bývá červený květ symbolem blesku, zde však jsou jím červené bobule, jež se nazývají jeřabiny. Proto byl jeřáb zasvěcen u Slovanů Perunovi, u Němců Thorovi. Keltští sedláci poklepávali jeřábovou větvičkou hřbet telátka při jeho křtu. Pak větvičku ozdobenou stuhou a vaječnými skořápkami zavěsili nad dveře stáje, aby chránila před nemocemi.
