Ještě se možná najdou pamětníci, kteří si uchovali vzpomínku z dětství na líbání Pámbíčka (viz obrázek), tolik oblíbeného v katolickém prostředí Hané, tedy na líbání krucifixu, vystaveného na zemi před oltářem: Ve veliký pátek vodí matky své děti do kostela líbat kříž na zemi ležící, při čemž šikovně podstrčí červené vajíčko pod kříž, podávají je dítěti, řkouce, že mu Pámbíček naložil zlaté vajíčko. (Z Laškova a Náměště). Na Luhačovicku, na Velký pátek po pašijích chodili vesničané celý den „optúlat Pámbíčka“ na kříži a modlit se k Božímu hrobu.
Obyčej s kořeny v 16. století, o němž píše Zikmund Winter, se nápadně shoduje se zvyklostmi v západní Evropě. „Píše bratr Tůma r. 1502, když se zpívá Aj dřevo kříže, na němž spasení světla viselo, klekají a jezdí na kolenou kolem něho líbajíce a vejce dávajíce.“ Starý obyčej křesťanské Evropy, uctívání kříže o Velikonocích doprovázeného darem vejce, se pravděpodobně odvinul z původní dávky kostelu ve vejcích.
U Božího hrobu, ležící sochy Ježíše Krista sňatého z kříže, instalovaného v některé části chrámu ve zvláštní kapli v bohatém květinovém dekoru a osvětlení, stojí i dnes v kostelech čestná stráž ministrantů a hasičů, dříve vojenských vysloužilců i mužů jiných stavů, v hornických regionech horníků ve slavnostních uniformách. Boží hrob je v české katolické tradici doložen do 16. století, rozšiřoval se s působením jezuitského řádu.
Tak se mnozí lidé v Mladé Boleslavi podivovali na Bílou sobotu 15.4. 1623 Božímu hrobu, jenž byl v kostele poprvé vystrojen. Kteří toho prve nevídali, jako tele na nová vrata hleděli, mnozí, jimž o tom povědíno bylo, v kostele Boží hrob najíti nemohli, domnívající se, že hrobové toliko v zemi bývají.
Tradici, dosahující vrcholu v barokní době, zasáhl zákaz Josefa II. (1781), namířený proti světským prvkům, proti nadměrné výzdobě Svatých hrobů, které rušilo jejich duchovní smysl.
zdroj: Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře (str. 130-131) – Eva Večerková
obrázek: pohlednice – Josef Koudelka (1877-1960)
