Jakmile se přiblížila Květná neděle, vyrazili chlapci do strání a lesů, nehledě na to, zda ještě ležel sníh, nebo už půda rozmrzala. Jejich úkolem bylo najít a nařezat ty správné pruty na tradiční "berany" (vysoké svazky proutí). Hledali zejména rozvíjející se lísku, střemchu, dubové listí, jedlovou "chůji" či "roupí" a samozřejmě hebké kočičky. Doma úlovek opatrně ukládali do chladného "lochu" (sklepa), aby proutí zůstalo čerstvé. Pokud však byla tuhá zima a příroda se ještě neprobudila, museli jívě pomoci: dávali ji buď do vlhčeného písku, nebo do hrnců s vlažnou vodou na teplé místo u pece, aby kočičky stihly do neděle pěkně "vypučet".
Skladba prutů se kraj od kraje lišila, někde se k základu přidávaly i větvičky břízy či trnitého angreštu. Přípravy vrcholily v sobotu před Květnou nedělí, kdy se řezaly poslední kusy: tmavý tis a akátové pruty s ostrými "špíchalami" (trny). Tyto pichlavé větvičky měly v "beranu" svou symboliku, připomínaly Kristovu trnovou korunu.
Na květnou neděli pomohl otec hochům ze všeho udělat pěkné košťátko. Vedle jednoduchých kytic z jílových větví se často vytvářely umně spletené svazky rozmanité skladby prutů: mezi kočičky zasadili krásně pučící větvičky zeleného angreštu, břízy, lísky, jasanu, dubu, tisu, klokočí. Když bylo kočiček mnoho a nedala se otýpka pobrat do ruky, nasadilo se vše na hůl a postupně se k ní od spodu jednotlivé větvičky přivazovaly houžví a provazci. Na špičce berana se udělal z jedlové chůje křížek. To bylo nějakého vybírání, aby byl křížek pěkný! Vzniklo tak „košťátko, kocór, palma, ráhno, bahníř, křenf, beran - ten býval vysoký i několik metrů“.
Ráno o beránkové neděli měly hospodyně ještě plné ruce práce. Křížek na vrcholu berana zdobily koupenou kyticí a barevnou stuhou neboli pentlí. Uvazovaly ji tak, aby její dlouhé konce volně splývaly dolů. Právě na této stuze si hoši velice zakládali – bez ní by je beran ani netěšil a v průvodu by se jím neradi pyšnili. Pentle byla vzácností, a tak se po svátcích často pečlivě schovávala na příští rok. Když ji pak malí kluci během roku náhodou objevili a chtěli si ji vzít na hraní, stačilo jen přísně připomenout: "Nešahej na to, to je na berana!" To bylo jako zaklínadlo, hoši hned dali ruce pryč, protože úcta k posvěcenému svazku byla silnější než jejich zvědavost.
Byl to určitě vždy kouzelný obrázek, když hoši se svými „palmovými ratolestmi“ spěchali ke kostelu. Kam jen ses podíval, všude, na všech cestách a pěšinách samé „palmy“ vesele se v jarním větříku třepotajícími červenými, modrými, zelenými a žlutými stuhami. Usedlosti na samotách ležely často velice daleko od vsi s kostelem. Nést „palmu“ odtud až sem vyžadovalo od mnohého hocha, zvláště byl-li to nějaký hubený mrňous, opravdu značnou námahu, co teprve, když cesta stoupala do vrchu a vítr „palmou“ rozpustile zmítal sem a tam. Před mší se všichni chlapci z vesnice shromáždili před kostelem a z nadělaných kyticových palem vytvořili celý zelený háj. „Palmy“ byly vystaveny mezi oltářem a řadami kostelních lavic. Pestrý les, který věřícím v lavicích výhled na oltář stačil téměř zcela zakrýt. Tyčil se místy až ke kostelní klenbě a zrak nosičů tak jako tak pátravě sledoval výši jednotlivých vrcholků, aby se ujistil, že právě ta jeho „palma“ je skutečně nejdelší a nejokrášlenější. Mezi takovými se ovšem tísnily i ty velikosti značně skromnější, něco jako „podrost“ skutečného lesa.
Po svěcení ratolestí obešel kostel slavnostní průvod, který připomínal slavný vjezd Ježíše do Jeruzaléma. Když procesí dorazilo k hlavnímu vchodu, brána byla pevně zavřená. Část zpěváků už čekala uvnitř kostela, zatímco druhá zůstala venku před prahem. Jejich střídavý zpěv vyjadřoval touhu duší zemřelých, které v předpeklí čekaly na příchod Mesiáše. Teprve když kněz v čele průvodu třikrát udeřil křížem na zavřená vrata, vrata se otevřela. Byl to silný symbol – nebeská brána, hříchem lidstva kdysi uzavřená, se nyní skrze Kristovo utrpení na kříži znovu otevírá. Průvod pak za hlaholu zpěvu vstoupil do kostela. Jakmile však mše skončila, veškerá vážnost šla stranou. Hoši vyběhli ven a netrpělivě vyhlíželi děvčata, aby jim "střihali". Každá rána byla provázená veselým ‚lup, lup!‘ a děvčatům měla zajistit celoroční čilost. Právě u kostela se často prozradilo to, co zůstávalo dlouho utajeno – podle toho, které děvče si hoch vybral, tak se hned vědělo, kdo koho má doopravdy rád.
Po mši roznášeli chlapci po vsi kočičky všude tam, kde neměli děti, které by kočičky světily, nebo příbuzným a za to dostaly vejce vařená a syrová, někdy i barevná. Příbuzní dali i jablko, v němž byl někdy zabodnut desetník. Ti bohatější odměnili chlapce i většími penězi, dvěma krejcary. V tuto neděli někde na Moravě obcházela chudší děvčátka stavení se stromečkem, nastrojeným barevnými papíry a koledovaly a odměnou jim byla vajíčka, jablka. Za peníze si chlapci kupovali černou smolu (pendrek) a doma si z ní dělali velmi oblíbenou sladkou vodu. I fazole si kupovali. Doma ve stavení otec nebo matka každého z domácnosti posvěcenými košfátky důkladně přetáhli po zádech, aby nebyli líní a "čerstvě" po celý rok pracovali. Na to z proutků klokoče udělali křížek a pověsili jej do okna nebo k oknu, aby křížek chránil rodinu před neštěstím. Košťátko se zastrčilo pod trám do chléva, aby blesk neuhodil. Vlaštovky si obyčejně na něm dělaly hnízdo.
Před kostelem často prodávaly kořenářky a chudé ženy posvěcené kočičky za drobnou úplatu. Kočičky se pak dávaly za obrazy a tři kočičky musel hned každý i pozřít, aby ho nebolelo v krku. Svazek posvěcených rostlin se zpravidla rozebíral na konci pašijového týdne, na Velký pátek a jednotlivé větve a křížky z nich udělané se nosily do pole.
Zdroj: archiv Antonín ViK a spol., časopis Český lid, 1893
vyobrazení: Joža Uprka (1861, Kněždub – 1940, Hroznová Lhota)
autor: A. Gereis a foto z Prahy 1913
