Jen několik málo bylin z čeledi tykvovitých našlo uplatnění v léčitelství. Patří mezi ně především posed bílý (Bryonia alba). Latinské rodové pojmenování se odvozuje od řeckého slova bryó = pučím, bujím, rychle rostu. Z oddenků posedu totiž hojně vybíhají nápadné stonky.
České označení má základ ve výrazu posedl, tj. kořen jakoby posedlý zlým duchem, obydlí zlého ducha - Diblíka. Lidová slovesnost přiřkla rostlině různé názvy jako butr, čertikus, denní řípa, kravská zelina, posád, smradlavé koření, svinský kořen, vinič dávivý aj.
Kořen posedu zaujímal důležité místo v lidovém čarování, pověrečném léčení a symbolice. Řepovitý tvar kořene připomínal podobu lidského těla. Není proto divu, že pro tuto vlastnost sehrál důležitou roli obzvláště v magii. Byl dokonce srovnáván s pověstnou mandragorou. Mystické náboženství zasvětilo celou rostlinu bájnému polobohovi a lékaři Chirónovi.
Naši předkové věřili, že bylina chrání slepice před jestřáby a krávy před uřknutím. Proto ji s oblibou vysazovali poblíž zemědělských usedlostí. Na Moravě vykopávali kořen posedu, který sušili a dávali lízat kravám, aby dávaly více mléka. Přijde-li však kráva na místo, kde před tím jiná prášek z posedu lízala mléko ztratí. Čarodějnice nosily tento prášek kravám a při tom říkaly:
„Kravičko, dávám tobě ďábla,
abys z devíti dvorů užitek táhla.“
K tomu se váže jedna povídačka od šafářky ze dvora Hradisko u Rožnova, která sypávala kravám prášek a u toho odříkávala zmíněná slova. Krávy měly vskutku větší hojnost mléka, které však postupně nikdo nekupoval, dokonce ani máslo nešlo na odbyt. Lidé po něm hrozně otekli. Babička ženy, od které máme tento příběh dostávala od šafářky za šití máslo, když je však doma rozpustila, udělala se z něho samá pěna. Stařenka nemeškala, vzala svěcenou vodu o máslo pokropila, to vyletělo z rendlíku jako ryba a zbylo ho sotva náprstek. Babička pravila: „Tohle je dobré máslo, ostatní bylo ďáblovo!“
Místy se věřilo, že pokud se sází posed a u toho dotyčný myslí na osobu, které přeje buď vše dobré nebo naopak vše špatné, tak to splní malý hošíček, který každý měsíc prvého dne vychází z kořene posedu a plní té osobě to, co si sázející přál.
Ve středověku léčil kořen posedu dnu kuriózním způsobem. Vyhloubil se v něm otvor a do něho se nakapala krev nemocného. Poté se kořen zakopal na odlehlém místě. Tím byla zlá choroba přesazena a zahynula. Herbář Jana Černého z roku 1517 o posedu píše: „V octě vařený a pitý slezinu suší a tvrdost měkčí a močem slezinu čistí, zlé účinky duchuov povětrných rozptyluje. V oleji močený v zadku fistuli hojí, zralé protrhuje, kosti zlámané svazuje zevně přikládaný. Viece kto by jeho požieval, bude bláznit“.
Jedna lékařská kniha z 18. století zase doporučuje posed pro krátký dech a dušnost: „Prášek z vomanovýho kořínku a něco málo cukrkandlu smíchej, nebo z toho prášku udělej lektvař a jez z toho, nebo posedový prášek (Zauberrübenpulver) nebo ze žihavek a něco málo šafránu v jednom na měkko uvařeným vejci užívej…“
Lidové léčitelství používalo posed při revmatických bolestech, dušnosti, vodnatelnosti, epilepsii. Dále sloužil jako močopudný a dávení povzbuzující lék. Ve formě obkladů se přikládal na otoky a pohmožděniny.
Všechny rostlinné části jsou jedovaté a nebezpečné. Čerstvá šťáva působí místně dráždivě. Na pokožce vyvolává zčervenání, při delší expozici záněty a puchýře. Po vnitřním požití nastává zvracení a silný průjem s kolikovitými bolestmi. Může dojít k útlumu dýchacího centra. Otrava se projevuje zánětem ledvin, celkovou slabostí a křečemi.
zdroj: archiv Antonín ViK a www.lekarnapanax.cz
časopis Český lid, r. VIII, 1898 a Ze světa pohádek a bájí
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
