Jeden bohatý muž měl malou dcerušku, Hedvu, a ta byla velice skoupá. Nikdy nepodala prosícímu dítěti nebo žebrákovi krajíčku chleba nebo haléře. Ani psu, s nímž si nejraději hrála, nedopřála soustečka ze svého talíře.
Jejího otce to velmi mrzelo a byl by jí tomu rád odnaučil, ale ani domluvy, ani sliby, ani hrozby nepomáhaly. Jednou, když se vracela ze školy, našla před domem chudé, opuštěné dítě. Bylo oděno v chatrné cáry, třáslo se zimou, prosilo a naříkalo, že je nemocno. Hedva je tvrdě odháněla a na konec na ně zavolala velikého hlídacího psa. Dítě utíkalo a plakalo a Hedva se tomu smála.
Když to řekli jejímu otci, velmi se hněval, zavřel ji do dětského pokoje a zakázal jí večeřet. Zamračena seděla Hedva u stolu. Zlobila se. Zdálo se jí, že se jí stala hrozná křivda. Seděla tak dlouho a pomalu, únavou a hladem přemožena, usínala. Pojednou, kde se vzal, tu se vzal, seděl před ní na stole malý, podivný mužíček. Měl černý fráček, žlutý obličej, pichlavé oči a ve vlasech dva malé, červené růžky.
Diblík.
Posadil se na kalamář, zkřížil nožky a díval se na Hedvu tak, jako by se jí posmíval.
„Máš hlad?“ tázal se jí.
„Ano, hrozný hlad.“
„A nedostalas večeři?“
„Nedostala!“
Diblík zatleskal rukama a najednou tu stál místo něho právě tak maličký kuchtík, v bílé zástěře a čepici a s velikou vařečkou v ruce. Tou vařečkou třikráte na stůl zaklepal a hle — objevil se bělounký talíř, z něhož voněla polévka, taková, jakou Hedva právě nejraději jídala. A vedle talíře ležela stříbrná lžíce. Kuchtík se usmíval a kynul Hedvě, aby jedla. Ta uchopila lžíci, nabrala polévky a vznesla ji k ústům. Ale co to? Polévka byla studená a měla ošklivou, přitrpklou chuť. Hedva pohlédla na talíř, místo talíře však viděla jen kalamář, plný inkoustu.
„Fi,“ řekla Hedva a odstrčila kalamář. „To je inkoust!“
„Jak to, inkoust? Vždyť je to nejlepší polévka, jakou kdy, kdo uvařil!“ A vskutku na stole stál talíř s polévkou libě vonící. Hedva vztáhla ruku po lžíci, ale lžíce uskočila. Uchopil ji kuchtík a polévku do kapičky snědl. A Hedva se na to dívala s otevřenými ústy. Sotva dojedl, zmizel kuchtík i s talířem. Na kalamáři seděl zase diblík.
„Máš hlad?“
„Mám!“
„A nedostalas večeři?“
„Ne!“
Diblík zatleskal rukama a najednou tu stál místo něho právě tak maličký kuchtík, v bílé zástěře a čepici a s velikou vařečkou v ruce. Tou vařečkou třikráte na stůl zaklepal a hle — objevila se bělounká mísa a na ní bylo navršeno žluťoučkých, medem namazaných koláčů. Kuchtík se usmíval a kynul Hedvě, aby jedla. Ta si honem vzala jeden koláč a chtivě se do něj zakousla.
Ale co to? Koláč byl slizský a studený a Hedva s ošklivostí spatřila, že má v ruce mokrou žábu. Mrštila s ní na stůl. Žába se dala do divokého tance. Hedva si zakryla oči, poněvadž se jí žába vždycky velmi hnusila. Když zase pohlédla na stůl, spatřila kuchtíka.
„Nechutnal koláček?“ tázal se.
„Nejím hnusné žáby,“ pravila Hedva.
„Jak to, žáby? Vždyť jsou to nejlepší koláčky, jaké kdo kdy upekl!“ A vskutku na stole stála mísa s nakupenými koláči. Kuchtík je všecky snědl.
To Hedvu tak pohněvalo, že uchopila kalamář a mrštila jím po kuchtíkovi. Ale kuchtík zmizel a místo něho byl tu zase diblík. Díval se na ni chvíli a pak seskočil se stolu a kráčel ke dveřím. Tam se zastavil a kývnul na Hedvu, ta se mračila a obrátila se k němu zády. A jak se, tak obrátila, viděla vycházeti ze skříně domácí kuchařku. Byla v bílém čepečku a v zástěře a měla plné ruce talířů a mis všelijakých lákavých pokrmů. Když došla ke dveřím, diblík jí dvorně otevřel a kráčel za ní.
Hedvě se svíral žaludek a vůně pokrmů ji podráždila. Vyskočila a běžela za služkou. Přišla do jídelny. Za stoly seděli sami chlapci a děvčátka. A služka chodila od jednoho k druhému a kladla před ně talíře a mísy. Děti jedly a Hedviky si nevšímaly. Diblík zmizel.
Hedvika chvíli na to hleděla a pak řekla kuchařce: „Dejte mi také, mám hlad!“
Služka jí dala talíř, ale jak jej vzala Hedva do ruky, byl z něho starý střevíc. Děti hodovaly a Hedvika měla hlad pořád větší. I šla к prvnímu hochovi, který pojídal právě buchtičky a zaprosila: „Dej mi kousek.“ „Pro tebe ničeho nemám,“ odpověděl tvrdě hoch. Obrátila se k jeho sousedce, která si krájela dort se smetanovou pěnou.
„Jdi si k tomu, komu tys dala!“
Hedva chvíli stála zaražena, ale pak šla k jinému chlapci a prosila ho o kousek čokolády. I ten ji však odehnal a když přišla k malému děvčeti, které si pochutnávalo na malinách, vyrazil na ni, velký, chundelatý pes a smrtelně ji polekal. Pes ji zahnal do kouta a hrozivě vrčel. Hedva s výkřikem vztáhla proti němu ruce. Ale místo psa tam stál zase malý mužíček v černém fráčku a s červenými růžky ve vlasech.
„Máš hlad?“
„Mám?“
„A nedostalas večeři?“
„Ne!“
Polekána psem, hladem, zlostí a hanbou Hedva všecka se třásla. Diblik se na ni díval a potměšile se usmíval. V tom někdo nesměle zaklepal. Otevřely se dveře. Vešlo chudé, opuštěné dítě, oděné v cáry. Hedva v něm poznala děvčátko, na které dnes poštvala psa. „Hedvičko, máš hlad?“ pravilo.
„Ano.“
„Hleď, dobří lidé mi dali kousek chleba, rozdělíme se,“ a podalo Hedvě větší polovici svého krajíčku. Hedva po něm vztáhla ruku. A najednou zapomněla hladu a viděla jen to ubohé, odrané dítě, jak jí dává větší díl své chudé večeře. V očích se jí zatemnilo a najednou se jí vyhrnul proud horkých slz.
„Nu, vezmi si chleba!“ pravilo dítě.
Hedva neodpověděla, poklekla a políbila dítěti ruku. V tom všechno zmizelo. Hedva zvedla hlavu. Seděla v dětském pokoji, zalita slzami, a před ní stál otec.
„Tatíčku, nikdy už nebudu lakomá,“ slibovala Hedva a líbala mu ruku.
Otec jí pohladil a odvedl ji do jídelny k večeři.
A od té doby Hedva nikoho už neodežene ode dveří a spatří-li chudé dítě, vždycky je obdaruje.
zdroj: archiv Antonín ViK
autor: Bedřich Šaloun (1872 – 1933), Pohádky při svitu luny, 1905
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý





