Rozvoji kominictví pomohla i nařízení od císaře Rudolfa II. a Marie Terezie, která upravovala, jak často se musí komíny čistit, že se na půdě nemá skladovat obilí a také vyšlo varování pro hospodyně, kvůli rozpálenému tuku totiž shořely desítky středověkých měst.
Kominictví jako cechovní řemeslo bylo svázáno řadou regulí, které zajišťovaly mimo jiné i to, že se mistrem nemohl stát „kdejaký smejkal“, proto garantovaly vzdělávání a různé kontroly. Mistři si rozdělili město na pracovní okrsky a stanovili si jednotné cenové podmínky. Mistrovství se dědilo z otce na syna. Nejstarší kominický cech byl u nás založený v Třeboni roku 1626, v Praze vznikl o více než století později v roce 1748. Jejich artikule, peníze a tovaryšské knížky se ukládaly ve speciální truhlici, která se otevírala při každé cechovní schůzi, jinak by ani začít nemohla. Již v roce 1748 používal pražský cech kulatou pečeť s obrazem patrona proti ohni sv. Floriana, kterého držel z každé strany kominík. V roce 1751 byl vydán "Ohňový patent" a roku 1755 bylo obnoveno nařízení o zděných komínech. V roce 1787 byl vydán nový patent "řád k hašení ohně", a ten mimo jiné nařizoval: úředník vrchnosti, rychtář obce a kominík měli třikrát ročně prohlédnout komíny, kamna a ohniště ve všech domech.
Dekretem zemské vlády z r. 1821 byla vydána ustanovení o propůjčování kominické živnosti. Počet kominíků měl odpovídat potřebám obyvatelstva a policie měla za povinnost dbát, aby majitelé domů povolovali přístup za účelem čištění komínů. Roku 1896 vzniklo Zemské společenstvo mistrů kominických v království Českém.
Obvykle měly komíny čtvercový tvar a kominíci je čistili tak, že jimi sami lezli. Opírali se přitom zády a koleny o stěny komína a pomocí koštěte nebo škrabadla, zvaného též šorna, smetávali lesklé saze. Později se komíny začaly čistit spouštěním těžké koule a škrabacího kartáče z jejich horní části. Bohužel pro profesi kominíka, byly často využívány malé děti, jako „nástroj“ pro čištění komínů zevnitř, často i takových, které připomínaly spíše bludiště. Nemajetní rodiče dokonce někdy prodávali jejich děti mistrům kominíkům, kam se dostávali i opuštění sirotci. Za jídlo, vodu a střechu nad hlavou byli malí chlapci nuceni pracovat v příšerných podmínkách, od svítání do šera, obvykle bez jediného dne volna. Hlavní náplní práce, pro ně bylo šplhat komínem, kde seškrábali dehet, který byl na stěnách. Když se chlapci báli, jejich mistři v krbu zapálili malý oheň, aby je motivovali k práci. Často jim bylo pouze od 5 do 11 let, jejich plíce se obalovaly sazemi, což bylo důvodem, proč se často malí kominíci nedožili ani středního věku. Naštěstí později přišly regulace, které omezovaly takové zneužívání dětské práce.
Ještě v první polovině 19. století působili kominíci pouze ve velkých městech. Do těch menších a do vesnic zacházeli spíš zřídka. Na venkově jejich služby dlouho odmítali. Důvody popsal vrchnosti roku 1783 rychtář na strakonickém panství: „Kominík platen a prospěšen by byl ještě víc k naší velké zkáze a škodě. Poněvadž my sami naše komíny každej tejden smejčíme a bedlivou pozornost držíme. Jen daremné peníze bysme složili na kominíka!" Na venkově si obstarávali čištění komínů majitelé domů sami nebo s pomocí své čeledi, ale většinou bylo vymetení provedeno nedbale. Obec svými zřízenci vymetali komíny hlavně po zimě a ve svatém velikonočním týdnu o Sazometné středě. K povinnostem rychtářů a starších obce také patřilo pravidelně prohlížet komíny a ohniště a nařizovat případné opravy nebo vydat zákaz v nich topit.
Ve druhé polovině 19. století už docházeli kominíci pravidelně i na venkov. Mistr a tovaryši obcházeli vesnice dům od domu, přičemž museli prohlédnout každý komín a kamna, zda vyhovují požárním předpisům. Jestliže se do domu nedostali, oznámili svou návštěvu tím, že načrtli křídou na domovních dveřích kominický žebřík. Domácnosti navštěvovali i desetkrát ročně.
Až do zřízení dobrovolných hasičských sborů stávali zkušení kominíci při požáru na stříkačce a vedli proud vody. Bývali také zdatnými lezci. Císař Josef II. nařídil ve všech městech štědré odměny pro nejodvážnější a nejrychlejší kominíky. V případě, že povstal oheň v komíně, měly být prvnímu kominíkovi, který se komínem protáhl, vyplaceny dva zlaté.
Zdroj: knižní archiv Antonín ViK
