Slovo duše znamená podobně jako latinské slovo anima, dech. Podle nejstarších představ lidí nebyla lidská duše nic jiného než dech. Naši předci věřili, že duše sídlí uvnitř těla, ale je schopná života i mimo něj. Její přítomnost je patrná právě na přítomnosti dechu. Když člověk zemře, odchází duše ústy. O jejím vycházení se ještě dodnes říká: "Už má duši na jazyku," tj. umírá nebo zemřel. Podle českých lidových pověr musí duše po své smrti nezřídka bloudit po delší dobu po světě, než naleznou klid. Těmto duším se říká bludná duše. Odtud pochází rčení: "Obchází tu, jako bludná duše nebo ztracená duše." Tak se říká bledému a ospalému člověku, který se potácí sem a tam.
Podle slovanských představ se duše zemřelého vydává buď do Navu, nebo do černé noci. O místě zvaném Nav, které má podobu louky, a kde přebývají zbožní nacházíme u nás zmínky počátkem 14. století v Dalimilově kronice.
Podle lidové víry v předvečer „Dušiček“, když zní Ave Maria vystupují duše zemřelých z očistce, aby si přes jednu noc odpočinuly od muk. Proto také v tento večer neopominul hospodář naplnit lampu máslem místo jinak k svícení obvyklého oleje. Činil tak proto, aby si mohly dušičky popáleniny, způsobené plameny v očistci natřít, a tak je poněkud zchladit. Od strádání v očistci mělo duším ulevit sypání mouky do ohně. K ochlazení dušiček sloužilo i studené mléko, které v ten večer rodina požívala a jímž se všichni členové rodiny postříkali. Také hospodyně při této příležitosti postříkala mlékem obličej děvečky, aby prý nebyla ospalá, až bude chodit na trávu. Dušičky se pak zpět vrací, když na jejich zasvěcený svátek opět zní Ave Maria.
Mléko však co by symbol nebeské vláhy a mouka dávající se jako oběť povětrným duchům jsou dostatečnými důkazy, že původně u pohanů dušičky nepřicházely jen z očistce, nýbrž i z nebe nebo ze vzduchu. Pohané nemívali jen jedno místo, ve kterém přebývali zemřelí: některé dušičky bydlely v ráji, některé však jen v předráji, v nebesích.
"Dušičky také prý mívají své mše. V půlnoci před Dušičkami všechny dušičky z celé osady shromáždí se v kostele, kde každá zasedne tam, kde dříve za živa sedala. Kněz vystoupí na kazatelnu, učitel zasedne za varhany atd. a konají pobožnost. Běda tomu, kdo prý by se tam odvážil! Stalo se jednou, že kdosi se odvážil do jejich pobožnosti, ale se zlou se potázal. Jistě by ho byly roztrhaly. Než jeden jeho příbuzný (mrtvý) poradil mu, aby jim hodil kabát. Tak byl prý zachráněn. Ráno pak na hrobech našly se kusy obleku.
Také se o tom vypráví:
Když jedna žena umírala, slíbila své příbuzné, že ji může vidět na Dušičky v půlnoci v kostele, ale jen mrknutím očí, než kněz řekne amen. Ta se skutečně potom po smrti její dostavila na Dušičky do kostela, ale poněkud se tam opozdila. V tom řekl kněz amen a tu se ocitla žena v nebezpečí, že bude od duchů roztrhána. V zoufalství shodila se sebe kožich, který měla na sobě a tím byla zachráněna. Ráno našli na každém hrobě kousek z kožicha.
a další dušičkové pověry:
- Když se ráno zvonilo v kostele o Dušičkách, musí se zase všechny duše vrátit do očistce, kde v ohni pykají za své hříchy na tomto světě spáchané.
- Panoval také názor, že pokud na Dušičky padá déšť, tak duše oplakávají své hříchy.
- Na Znojemsku hospodyně pokládaly o svátku Všech svatých do okna chleba pro dušičky, vracející se v noci před svým svátkem do svého domu.
- Lidé také házeli na svátek všech svatých do ohně mouku, aby se duše v očistci ochladily. Je také možné hodit do ohně střídku chleba, což se provádí ze stejného důvodu, duše zemřelých v očistci se tímto úkonem ochladí. (časopis z r. 1855)
- Členové rodiny se večer sešli u stolu, aby si modlitbou připomněli zemřelé příbuzné a z večeře ponechávali zbytky, kdysi hlavně kaši, housky a mléko.
- V tento den se odstraňovaly ostré předměty: Když ten den zůstal nůž nebo pila položena ostřím vzhůru, musela duše v očistci dvojnásobně trpět (Rychnovsko).
- Nechá-li se nůž na stole ostřím nahoru ležeti, dušička letíc jizbou na něm se pořeže. (ze Slezska)
- Žízniv nechodí se spáti, aby duše rozespalá hledáním vody po tmě se neunavila a tím tobě slabosti na těle nezpůsobila. (ze Slezska)
- Řeknou-li dva lidé totéž slovo najednou, vysvobodí prý tak jednu duši z očistce.
- Jestliže se někde házejí skořápky z vajec do pece, pláčí prý dušičky v očistci.
- Také se pomáhá duším z očistce tak, že se rozvázalo povříslo a rozvázané se hodilo na hnůj nebo se spálilo.
- Nemělo se z domu vymetat smetí, aby se nevyplašily dušičky, které se ucházely o přímluvu u přátel a známých.
- Věřilo se, že píská-li v kamnech nebo ohništi, že dušičky pláčou, a proto se házely do ohně drobky chleba a těsta.
- Když vrata stodoly skřípou, měly by se namazat, protože tam nějaká duše činí pokání.
- Když se v hrnci úplně vyvařila voda, je to dobré znamení, neboť se tím očistila nějaká duše.
- Když se vytáhne z pece upečený chléb, má se hned do pece narovnat hranička dříví nebo se tam mají alespoň položit dvě polena křížem, aby dušička, která byla odsouzena do očistce a za trest v peci musí trpět, nepopálila se a na ně si mohla sednout.
- Ubohé duše trpí, když někdo odloží obráceně chléb nebo hrábě.
- Duše také trpí, když někdo najde na poli stéblo slámy s kolénkem a nedá ho pryč. Když takové stéblo dá nálezce pryč, například z cesty, tak tím vysvobodí jednu ubohou dušičku.
- Ten, kdo je v noci vzhůru a nemůže spát, by se měl modlit za duše v očistci, neboť právě ony mu nedají usnout a budí ho, aby se za ně modlil.
- Duše zemřelých se zjevují svým příbuzným, když má rodinu potkat nějaké neštěstí.
- Na mnoha místech je zvykem věnovat odcházející duši zemřelého sklenici vody, ručník a světlo. Říká se totiž, že se tato duše ještě dříve, než předstoupí před věčného soudce umývá. (Mladá Boleslav)
- Když v domě někdo umře, mají lidé ve zvyku třást škopkem, protože jeho odcházející duše se koupe ve vodě, a ten, kdo by se této vody napil, by zemřel.
- „Povříslo" se má rozvázati, jak se nepotřebuje, bo tam v uzlech jsou dušičky, které rozvázáním osvobodíme. (ze Slezska)
- Když člověk zemře v místnosti, má se rychle otevřít okno, aby duše mohla odletět do nebe.
- V Mladé Boleslavi věřili, že když někdo zemřel, museli se otevřít okna v nejvyšším patře, jinak se duše opozdila a přišla kvůli tomu o věčný klid.
- Jinde se zase věřilo, že duše zemřelého až do pohřbu zůstává prý u těla a vznáší se nad ním, teprve až je tělo uloženo do hrobu se vznese k nebesům.
- Když kdo umře v domě, nemá se hnůj házeti, bo by tu duši trhal. (ze Slezska)
- Kdo pro mrtvého příliš plakal a naříkal, přivolával prý tím duši nebožtíkovu k pozemskému soužení a trápení. Kolik, kdo slzí pro mrtvého prolije, tolik kapek oleje mu v očistci do ohně přidává. Padne-li některá slza na mrtvého, pálí jej jako kapka vřelého oleje.
- Ukáže-li se člověk po smrti černý, je to znamením, že se mu nevede dobře a že je tedy třeba na něho vzpomínat častějšími modlitbami nebo vykonat pouť za spásu jeho duše. Objeví-li se však bílý, znamená to, že došel věčné blaženosti a klidu.
- Duše sebevrahů si prý odváží do pekla sám ďábel. Také se sebevrahovi nesmí zvonit umíráčkem, poněvadž prý by obec stihlo nějaké neštěstí, buď by vyhořela nebo by přišly kroupy nebo by byla stižena nějakou nakažlivou nemocí, při níž by umírali lidé a dobytek.
- Lidé, kteří byli oběšeni nebo kteří se oběsili sami, musí po smrti běhat sem a tam jako černý pes, a to tak dlouho, jak dlouho žili na světě.
- Duše samovrahův obcházejí ve 12. hodinu noční po hranicích, nesouce, čím sešli: oběšenci provaz, utopení „koše“ na vodu, kdo se zastřelili, chodí s pistolí. (ze Slezska)
Místy ještě dnes se peče v den Dušiček zvláštní pečivo, které se jmenuje „dušičky“, bylo čtyřhranné, zadělávané mlékem a plněné povidly nebo mákem. Tímto byli obdarováváni chudí a žebráci, kteří stávali před vchodem do chrámu nebo přímo u hřbitova. Také bylo zvykem péci housky, zvané „kosti svatých“, které měly podobu hnátů, položených křížem. Ty se pekly o dni Všech svatých. Věřilo se, že duše mrtvých se v určitý čas vrací na zem. Pečivo zvané dušičky anebo kosti bylo darem těmto duším a zároveň jakýmsi úplatkem, aby mrtví zůstali na jim vykázaných místech.
zdroj: archiv Antonín ViK, Český lid - Karel Pejml a Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, Eva Večerková, Bájeslovný kalendář slovanský - Jan Hanuš
Josef Virgil Grohmann - Pověry a obyčeje v Čechách a na Moravě
vyobrazení: obraz, autor: Jakub Schikaneder (1855, Praha - 1924, Praha), Poslední pomazání
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
