Na svátek Všech svatých a Dušičky se peklo speciální dušičkové pečivo, zvaného dušičky, caletky, kosti v podobě malých dvojitých i trojitých bochníčků nebo dvou zkřížených kostí, ale i závitnic nebo pletýnek i věnců. Dva bochníčky při sobě značily dvě dušičky, nazývaly se „otec a máti“. Peklo se jak v domácnostech, tak u pekařů a sloužilo k podarování dětí a žebráků. Rozdávalo se almužníkům a chudým před kostelem nebo na hřbitově. Děti mívaly o Dušičkách ve škole po celý den volno a chodily si pro pečivo ke kmotrům, chudobné si je vyprošovaly pochůzkou po domech. Pak se děti bavily na hřbitově svícením až do večera. Zbylé svíčičky spálily doma při večerní modlitbě.
Místy se dušičkovému pečivu říkalo "krejcarové pečivo", které na tento den pekaři vyráběli. Bylo z bílé mouky a podlouhlého tvaru „královek“.
Dušičkové pečivo z Frymburka: V každém ze selských domů bylo podle velikosti hospodářství nachystáno několik set "Seelwecken" (tj. "dušičkových vek" či také prostě "dušiček"), někdy zvaných i "Heiliwecken", malých, o průměru tak 10 až 15 centimetrů, v troubě pečených "chlebů" (Brote), určených k tomu, aby jimi byli podarováni chudí a jejich děti. Na den Dušiček brzy ráno vyrazili na cestu "Seelwecksammler" (tj. "sběrači dušiček") vyzbrojeni taškami a pytli, aby shromáždili vytouženou krmi pro potřebné, postávající už v očekávání u kostela či hřbitova. Na Třeboňsku pekly selky rohlíky z bílé pšeničné mouky pro rodinu a z kruchové mouky menší, pro chudé.
Pekaři pekli nejen rohlíky a žemle, ale i kruchovky, kterým se taky říkalo puliny, bandury, na Soběslavsku polejvačky. V Kremži (Český Krumlov) pekly hospodyně rohlíky z výražkové mouky, plněné povidly i mákem, velké (v délce 40-50 cm), ale i malé, poloviční. Sortiment pečiva byl širší, v Soběnově dostávali koledníci rohlíky a buchty (kruchový búdáčky) z tmavé žitné mouky, někde jen krajíc chleba.
V Ostrovci u Počátek pekly hospodyně caletky (my je známe, jako placky se škvarkama) z žitné mouky, plněné nastrouhanou řepou. Některé selky pak dvojí, pro rodinu z mouky bělejší, pro čeládku z mouky černé. Vtip lidu si všiml této lakoty. Vypravuje se o pacholku, který prý chtěje selku nevinným způsobem pokárat, že dělala dvojí „dušičky“, zpíval si:
Dušičky věrný nejste všecky stejný, některý ste bílý, některý ste černý.
zdroj: archiv Antonín ViK, Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, Eva Večerková a Z českého jihu, 1898, s. 124 a Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích.
vyobrazení: fotografie z webu pekarnomanie.cz
