Pohádky vypravují o mrtvé vodě, která zceluje, co bylo rozťato.
Lid nazýval mrtvou také vodu stojatou, do které nesvítí slunce. Od 6 hodin do půlnoci prý voda mrtví, od půlnoci do 6 hodin ráno žije. (Kott, Slovník IV. 759.) V řece nazývá se mrtvou voda, kudy se nelze plaviti. Mrtvou je též voda, kterou byla obmyta mrtvola do rakve.
V domácnosti nemá nikdy chyběti trochu mrtvé vody. Pomáhá proti padoucnici a omdlení.
Pokropí-li se tou vodou ženich anebo nevěsta, když se vracejí od oddavek, zkazí se jim život. I děti jejich jsou nešťastny. Člověk pokropený tou vodou jest obětován smrti, která ho zachvátí v krátké době a podobného osudu zakusí prý také nejstarší člen z jeho potomstva.
Mrtvou vodou se dá vyléčit i pijáctví: do nové nádoby se nabere studniční vody, poleji jí umrlčí hlavu, a to směrem od ucha k uchu. Potom kápnou několik kapek do kořalky a zoškliví ji pijákovi na vždy.
Pokropí-li se vodou, jíž umyli nebožtíka, celé stavení, bude v něm stálé štěstí. Jinde zase vylijí vodu, jakmile umyli mrtvolu, na zahradu nebo na pole a štěstí zůstane v domě.
Někde zase věří, že mrtvá voda činí neúrodným místo, na něž byla vylita, pokropený strom uschne. Vykropí-li se chlév, bude dobytek nepokojný, krávy se nedají dojiti. Pase-li se dobytek, když se stáje kropí, bude těžko dostati jej do chléva.
Ocel kalená mrtvou vodou má prý horší účinek než napuštěná jedem. Proto v starších dobách mečíři i kováři platili ji draho.
Kde mají mnoho myší, dají do ovsa mrtvé vody a vyvaří, aby vsákla do obilí. Oves se pak zakope pod práh u stodoly a myši se vystěhují.
Někde kladou lahvičku s mrtvou vodou do rakve, aby se prý měl nebožtík čím umýti a byl čist při posledním soudu, když naň bude hleděti tolik lidí.
Kdo užil mrtvé vody, nesmí se koupat v řece, živá voda je nepřítelkyní mrtvé vody, pronásleduje a utopí toho, kdo jí užíval. Mrtvá voda vůbec zahubí lidi, kteří jí často užívají.
zdroj: archiv Antonín ViK
vyobrazení: Václav Brožík (1851, Třemošná –1901, Paříž), U pramene
