Specifickým, regionálně vymezeným jevem byly obchůzky o dušičkové pečivo. Obyčej chodit po rohlíkách či na všesvatový rohlíky se vyskytoval na Doudlebsku až do poloviny 20. století. Pro rohlíky, na povrchu pomakované či pomazané povidly, anebo s takovou náplní, chodila mládež a dříve i dospělí. Děti ze zámožných rodin navštěvovaly své příbuzné a kmotry a nešlo jen o rohlíky, návštěva byla také projevem úcty a nepsanou povinností. Ostatní děti z méně majetných rodin obcházely s mošničkami v houfu od domu a dožadovaly se rohlíků říkankami:
„Na Dušičky pamatujme, nás ubohých podarujte,
potřební jsme botiček, ohřejou nám nožiček.
Nemám táty ani matičky, prosím pro svaté dušičky,
staré dejte košilky, přidejte punčošky,
pomodlím se za kmotřičky k svaté Trojici dycky.“
Už doprovodné promluvy vystihovaly smysl obchůzek, pomoci duším zemřelých. Tímto dárkem měly být duše zemřelých vykoupeny z očistce.
Na Třeboňsku pekly selky rohlíky z bílé pšeničné mouky pro rodinu a z kruchové mouky menší, pro chudé, kteří zblízka i zdaleka chodili „po rohlících“ a říkali:
„Na Vše svatý rohlíky, aby byly hodně veliký, jako tátovy dřevěnky“.
Na Mikulovsku a Znojemsku mělo pečivo tvar malých pletýnek z kynutého těsta a obchůzky dětí byly zde ve 30. letech 20. století ještě živou tradicí, pro vlastní děti je pekly z lepšího těsta a pro běžné obchůzkáře, místní chudé z tmavé mouky. Děti navštěvovaly kmotry a prarodiče, aby si naplnily velké šátky, svázané do uzlu, pletýnkami, ovocem a jinými pamlsky, málokdo jim nic nedal. „Mezi lety 1928-1930 obcházely s maličkým vozíkem, celá partija, asi osm až deset jich bylo a potom se o všechno rozdělily“ zápis z Břežan.
Tyto zvyky byly rozšířeny zejména na Jižní Moravě, od Břeclavi, k Mikulovu a Znojmu, ke Slavonicím a Nové Bystřici, dále na Novohradsku až k Chebu a Tachovu, převážně tedy v oblastech s převahou německého obyvatelstva.
Hra v kostky a karty o všesvatové pletýnky
Na Mikulovsku a Znojemsku byla s pletýnkami rozšířen i obyčej, který hrál hlavní roli v rodinných a milostných vztazích, podobně jako tomu bylo v blízkých dolnorakouských obcích. V hostincích hráli muži o všesvatové pletýnky v kostkách a v kartách. Byly to pletýnky z bílého těsta různých velikostí a často velkých rozměrů, které si hostinský zakoupil u pekaře. Vyhrané pletýnky rozdali muži svým ženám a dětem, mládenci svým vyvoleným. Takto se dostávaly pletýnky do smíšených a českých rodin. Bez pletýnky se žádný nemohl vrátit domů, a tak když prohrál, musel si ji znovu koupit. Mladík chtěl přinést pletýnku, zpravidla velkou, svému děvčeti k oknu. Stávalo se, že mu dívka neotevřela, a tak poznal, jak je na tom. (1895)
zdroj: archiv Antonín ViK, Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře: Eva Večerková
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
vyobrazení: autor: Václav Kroupa (1825, Praha - 1895, Praha), Scéna z vesnické hospody, 1857
