Vyprávění o dušičkovém času a dušičkovém pečivu z rodné chaloupky, kolem roku 1830
V malé vísce na českém jihu, v níž jsem se narodil, panoval ještě v letech dvacátých 19. století starobylý pořádek a mrav, přebýval zde lid hodný a zbožný, pomáhali si a dobře se měli. I zachovávaly se u nás mnohé zvyky a obyčeje po dávných předcích zděděné, každý posvátný čas měl své vlastní a já rád sdělím krátký příběh o dušičkách (pečivu) — bílých a černých, velkých a malých, jaké na den dušiček všem svým věrným dušičkám za oběť jsme přinášeli.
Za onoho času nezdobili jsme ještě hroby svých zemřelých, nestavěli jsme na ně skvostné pomníky, nekladli jsme na ně drahé věnce, neosazovali jsme je vzácným kvítím, neosvětlovali jsme je pestrými lampami a lucernami, tak jako nyní (konec 19. století). Hroby na našem hřbitově měly jen dřevěné kříže — s nápisy i bez nápisů, často po službách Božích zastavili se u nich lidé, klekli a modlili se. Na dušičky rozsvěcovali kahance a lucerny, nechávali jich tu stát a svěcenou vodou hroby vykropovali. Ve chrámu Páně (kostele) hořely svíce, svíčičky a sloupky. Kněz měl kázaní, sloužil mši svatou a vykonal modlitby za všechny. Každý chtěl, aby jeho nebožtík byl zvlášť jmenován. Následoval průvod na hřbitov a trvalo to tak dlouho, než se společná pobožnost ukončila.
U nás po církevních obřadech v kostele začali jsme na dušičky pamatovat také doma, a již k tomu všechno bývalo připraveno. Hned před svátkem Všech svatých věnovala na to matka jeden celičký den. Ve světnici od včerejška nalézá se díže. My měli velkou, dlouhou, okrouhlou na mnoho bochníků chleba a pojmenovali jsme ji troky. Ženské přinesly mouku a zadělávaly — na dušičky. I zpívaly při tom nebo se modlily, matka předříkávala, starší již velká sestra válela těsto, já s mladší se díval a pobožně přisluhoval a děvečky pec vytápěly. Nastalo dělání dušiček, dělal je, kde, kdo byl, a my malí se na tom také zúčastnili. Dušičky byly obdélné bochníčky, jako housky čili calty, hezky buclaté, dělaly se větší a menší a vedle sebe na prkna se kladly, aby zkynuly. Napřed zadělala se na ně bílá mouka, nazvaná koláčová. Ta také byla žitná, byla výražka, a pekl se z ní koláč, to jest, chléb bílý — vždy jen několik bochníků pro vzácnější pochutnání. Když bílé dušičky octly se v peci, zadělalo se na černé, a to ještě na mnohem víc, než bylo bílých, větších i menších. Černé přišly do pece po bílých, počítával jsem, kolik jich všech je, ale nezůstalo mi v paměti, než že jich bývalo velké množství. Dušičky se odnesly do přízděnku u velké světnice, ležely tam na opálkách, bílé a černé zvlášť a velké a malé zvlášť, a my děti pomodlivše se za dušičky směly jsme již napřed ňákou tu ještě teplou dušičku sníst.
Odpoledne na den Všech svatých již k nám přicházeli přátelé a známí ze vsi: strýčkové a tetičky, kmotříčkové a kmotřičky — z větší části jen dle jména —, domkaři a podruzi, jež na statku nádeničili, pazderka náš, jenž na něm po celý rok byl zaměstnán a považoval se jako za čeledína, konšel, serbus, zvoník a mnoho a mnoho jejich dětí. Kdo přišel, dostal dušičku bílou, velký velkou, malý malou, a každý slíbil, že se pomodlí za naše nebožtíky. Nebyli to chudáci a žebráci, byli to naši sousedé, i dost zámožní, chodili k nám také jindy na besedu, pravím „na besedu“, neboť opravdu tak se u nás již tenkrát říkalo. Podělili jsme je bílými dušičkami a oni se pomodlili. I domácí chasa již toho dne bílé dušičky obdržela a večer za duše všech věrných růženec se s námi pomodlila. Praví chudáci a žebráci dostavili se k nám až v den dušiček a nebyli z naší vesnice, nýbrž byli z vesnic jiných, i z blízkého městečka, kde tehdáž větší nouze panovala než ve vesnicích. Měšťáci a měšťanky doma se třebas za sedláky styděli, ale o almužnu od nich přece stáli, a i za tu dušičku jejich cestu k nim podstoupili. Nikdo neodešel s prázdnou, aspoň černou dušičku obdržel, kdo k nám zavítal, a velké a malé dušičky rozdávaly se nejvíc dle stáří příchozích. Byl-li mezi nimi některý náš bývalý čeledín: pacholek, děvečka, pasák, paska, některý náš spolužák nebo jen náš známý, zajisté ho neminula dušička bílá a jeden každý za dušičku, jaké nabyl, — bílou, černou, velkou, malou — pomodlil se za mrtvé i za živé, za celou rodinu naši a za dušičky v očistci.
My děti jsme dušičky přinášely v ošatkách a samy jsme jich nadělovaly — já mužským a sestra ženským. Když se jich k nám nahrnulo víc, sotva jsme stačili a když nastal večer a dušiček se nedostávalo, matka nakrájela chleba, a tak i ty nejposlednější vzali od nás po dárku.
Nevím, jestli ještě jinde v Čechách a kde všude panoval obyčej na den dušiček dušičkám přispívati dušičkami. U nás to již asi také přestalo, poměry se změnily, časy se zhoršily a hospodáři nemají z čeho bráti a rozdávati. Tenkráte mezi lidem také mnoho peněz nebylo, že za obilí a za dobytek pro nízké ceny a špatný obchod málo se tržilo. Však předkové naši neznali marnost a parád novověkých, jedli, co dům dal, šatili se tím, co si sami vyrobili, a neutráceli v hospodách. Že ani daně nebyly velké a nepropilo a neprokouřilo, neprohejřilo a neprosoudilo se tolik jako nyní, ještě jim zbývalo, ukládali si, zásobovali se a zvlášť potravinami hojně bývali opatřeni. I nešetřili toho, čím jim Pán Bůh požehnal, udělovali podpory i dary, almužny, a obětovat pytel bílé a pytel černé mouky na dušičky, usedlým na statcích, k nimž patřilo až do dvou set korců polností, nebylo těžko.
Věnuji tuto svou památku o dušičkách — dušičkám sulislavským (Sulislav okr. Tachov)
autor: František Pravda, vlastním jménem Vojtěch Hlinka (1817, Nekrasín – 1904, Hrádek), byl český katolický kněz, autor povídek. Psal česky psané povídky v duchu katolické morálky a s důrazem na křesťanské hodnoty. Do svých povídek vkládal národnostní a buditelské tendence. Jeho dílo bylo u jeho současníků, prostých čtenářů, velmi oblíbené. Později jeho dílo upadlo v zapomnění. Knižně bylo vydáno přes 150 jeho spisů. vytisknuto: časopis Vlast, číslo 1, 1889
vyobrazení: obraz, autor: Jakub Schikaneder (1855, Praha - 1924, Praha), Na zámeckých schodech
