Česání chmele se dělo, podle již dávno zavedeného řádu. Začínalo se časně ráno a každý česáč měl svou řadu rostlin, kterou musel obrat čistě – to znamenalo odtrhat podlouhlé šištičky bez listů a se stopkami. Natrhané šištičky se měřily na čtvrťáky neboli věrtele. Kolik věrtelů česáč natrhal, tolik dostal „plechů“, což byly známky označené značkou nebo jménem majitele chmelnice. Známky se pak večer majiteli odevzdaly a podle jejich počtu se řídila mzda.
Po skončení sklizně se slavila „dočesná“, která byla obdobou dožínek. Na Rakovnicku děvečky uvily věnec z obilných klasů, lučních i zahradních květin a několika větviček chmele. Tento věnec byl potom upevněn na vysoké tyči na dvoře statku. Pod ním byla pro česáče připravena slavnostní večeře, při níž nesměla chybět polévka, skopová pečeně na česneku, koláče a rohlíky (kolenče). V některých chmelařských krajích býval velký „dočesný“ věnec vezen z chmelnice do vsi v slavnostním průvodu, v němž šli mimo jiné též „praporečníci“, kteří však místo praporů měli tyčky ozdobené chmelem a doprovázel je nezbytný „medvěd“.
Před večeří se nejstarší děvečka vytratila ze světnice, a když se vracela, nesla na rukou věnec. Předstoupila před hospodáře a hospodyni a říkala: „Náš milý pane hospodáři, paní hospodyně! Bůh jest, jenž nám ráčil tu milost dáti a hojné žně ve zdraví přestáti. Vám rač toho požehnati, co již ráčil naděliti. Důkazem naší lásky buďte obilní klásky, jež ve věnci tu spojené máme a vám s radostí podáváme. Přijměte je z rukou našich tím jménem, by byl Pán Bůh až na vždycky pochválen.“ Potom se večeřelo a po večeři se zpívalo a hrál tu i flašinet, při němž si chasa zatančila. Zpívali: „Na poli se daří všeho druhu zboží, co k obživě Bůh nám dal; pšenku, žito, ječmen, oves, i ten chmel je Boží dar. – Po skončené práci den se nám ukrátí, s veselostí je stráven, z toho ať je Bůh pochválen od nás všech na věky. Amen.“
Místy se v čele průvodu nesla poslední chmelová tyčka, která zůstala neočesaná. Za ní pak jela na koni pestře ověnčená „chmelová královna“, za kterou bývala volena nejhezčí česačka. Na káře se vezl konečný produkt chmele – soudek piva, jejž majitel svým česačům věnoval. Pak všichni účastníci průvodu společně poslední tyčku očesali a za velkého jásotu soudek piva načali.
Na jiných místech se po skončení sklizně postavila přímo na chmelnici ozdobná tyč s chmelem, na kterou se nahoru přivázal barevný šátek. Jakmile se chmel naložil, vztyčila se na voze tyč s fáborem. Na vůz nasedlo i několik česáčů a za velkého jásotu se jelo domů, kde se pak chmel v dobré náladě dočesal. Po příjezdu do hospodářova dvora česáči ozdobili hospodyni chmelovým věncem a hospodáři vinšovali:
Na poli se daří všeho druhu zboží, co k obživě Bůh nám dal,
pšenka, žito, ječmen, oves, i ten chmel je boží dar…
někde zase blahopřáli jen krátce:
Po sklizunku vší ourody zažili jsme s vámi hody -
Bůh vás při zdraví zachovej, pokoje vám užíti dej!
Hospodyně připravila pro česáče hojnost jídla a hospodář také nezapomněl na soudek piva a nějakou tu rosoličku. Při této příležitosti také hospodář česáčům vyplatil mzdu. Tak se záhy rozproudila veselá zábava spojená s tancem, při níž buď vyhrával některý z česáčů na tahací harmoniku nebo také kolovrátkář, který se rád přichomýtl, neboť věděl, že mu bude velmi dobře.
zdroj: archiv Antonín ViK a spol, kniha Český lid a časopis Venkov
vyobrazení: Kratochvílný kalendář, 1937
