Původně se chmel sklízel pouze ručně, jen v žatecké oblasti pracovalo ve sklizních v letech 1848-1918 až 140 tisíc česáčů; počet česáčů v oblasti dnešního Rakovnicka dosáhl v některých letech po roce 1945 až třiceti tisíc. Během minulého půlstoletí však manuální trhání chmelových hlávek postupně nahradily strojní česačky, podíl ručního česání je v současnosti jen minimální. Zavedení strojního česání sice na jedné straně přineslo obrovskou úsporu pracovních sil i další výhody, ubralo však sklizni, obecně zvané „chmele“, mnoho z jejího zcela osobitého půvabu.
Jestliže například v publikaci o Rakovnicku z roku 1946 se o sklizni píše, že „díky stovkám lidí, které sem přijely sklízet zelené zlato se ráz vesnice takřka přes noc změní,“ a že „přes den ozývá se z chmelnic smích a zpěv, kterým česáči doprovázejí svoji práci a večer pak ožije vesnice, zvláště mladými a je veselo až do noci,“ pak chmele dnešních dnů jsou o mnoho, mnoho prostší. Místo zpěvu ve dne v noci neměnný hukot strojních česaček a lomoz traktorů, které k nim sváží z pole chmelové rostliny a ráz vesnice sotva zčeří, natož změní nejvýš několik desítek brigádníků zaměstnaných obsluhou česaček, při strhávání chmelových rostlin a dalších pracích.
Sklizni chmele se říkalo a dosud říká česání podle charakteristického způsobu trhání hlávek, při němž se chmelová rostlina (štok) odshora dolů jako by pročesává. Ruční česání chmele nebyla těžká práce, ale také žádná slast. „Ruce poškrábané od chmeliny pálí, přikusuješ-li chleba o svačině při práci, je hořký od chmelové moučky a máš-li od česání rozpukané prsty a palce, pálí a bolí až až, bolí záda i ta zadní část těla, a ty mšice a sluníčka, kterými se chmel jen hemží, lezou po rukou, krku a koušou protivně,“ čteme ve vzpomínkách Celestýna Brabce z Nouzova, které sepsal v roce 1952.
Pokud počasí dovolilo, česalo se 10 až 12, někdy i 15 hodin, často se však pracovní doba česáčů popisuje pouze jako „od svítání do setmění“. Mírou při sklizni byla čtvrtka neboli věrtel (30 litrů) a česáči během dne průměrně trhali osm až deset, zdatnější patnáct, výjimečně až dvacet věrtelů hlávek (z kopy, tedy šedesáti chmelových rostlin neboli štoků bylo v průměru 10-20, při bohaté úrodě i čtyřicet věrtelů hlávek). S chmelem, který obvykle házeli do velkých košů a nůší, chodili česáči k míře, kde za každý nasypaný věrtel obdrželi takzvanou známku (plíšek, chmelovku; používaly se od poslední třetiny 19. století a zanikly se strojním česáním), kovový (později i papírový nebo umělohmotný), obvykle kulatý žeton s vyraženým jménem hospodáře a obce (bývalo zvykem první známku poplivat, aby jich hodně přibývalo). Podle počtu známek pak česáči dostávali mzdu. Z chmelnic se chmel vozil v žocích (cíchách) k usušení. Zpočátku se chmel sušil na slunci nebo půdách, od konce 19. století v uměle vytápěných sušárnách.
Někde sklizeň začínala už začátkem srpna, většinou však kolem 15. srpna, a trvala obvykle deset až čtrnáct dnů, výjimečně déle. Aby hospodář sklidil chmel v poměrně krátké době, kdy byl nejhodnotnější, a tudíž mohl počítat při jeho prodeji s nejvyšší cenou, potřeboval velký počet pracovních sil, které místní zdroje nemohly poskytnout. Proto na výpomoc přijímal síly odjinud, například v roce 1918 pomáhalo v tehdejším rakovnickém okrese (podstatně menším než dnes, jeho součástí ještě nebylo Jesenicko, Novostrašecko ani Křivoklátsko) 12259 česáčů z jiných okresů, hlavně ze středních a jižních Čech, méně ze západních a severních Čech a několik z německého Saska. Nejvíce cizích česáčů pomáhalo v Kněževsi (3100), Mutějovicích (1395) a Milostíně (1228). Kolem roku 1900 prý v Kněževsi sklízelo chmel okolo 5000 místních i cizích česáčů, což byl více než trojnásobek tehdejšího počtu stálých obyvatel městyse.
Největší hospodáři (chmelařství se tu koncem 19. století věnovalo zhruba 80 rolníků), zaměstnávali údajně tři sta až šest set lidí! Česáči z cizích okresů přicházeli obvykle ve skupinách, které vodil takzvaný parťák. Ten byl prostředníkem mezi skupinou a hospodářem, domlouval práci, ubytování i stravování. Cizí česáči, mezi nimiž bývaly i celé rozvětvené rodiny včetně dětí, obyčejně pracovali každý rok u téhož hospodáře – pokud tedy hospodář byl spokojený s jejich prací, a naopak česáči se zacházením v tom kterém statku.
Životní podmínky cizích česáčů bývaly dobré i špatné, vždy záleželo, jaký byl hospodář, u kterého pracovali. Spávali na mlatech stodol jen tak na slámě, po půdách, sušárnách nebo ve starých stájích. K jídlu dostávali buď hotovou stravu nebo suroviny, ze kterých si jídlo sami připravovali. Jídla nebývalo mnoho, někdy jen káva ke snídani, přes den kus suchého chleba a večer trochu polévky. Zatímco přes den bývalo ve vsích jako po vymření „a jen vozy naplněné žoky s chmelem kolébaly se po cestách do statků,“ jak líčí Františka Pavlovská ve vzpomínkách na sklizně v Mutějovicích kolem roku 1910, večery byly rušné. „Na dvoře, v kůlnách nebo v komorách bylo plno práce. Česáči připravovali si večeři a hned také snídani, aby mohli ráno brzy jíti na chmelnice. Po večeři seděli na dvoře neb na návsi a zpívali dlouho do noci.“ A ráno, jen se rozednilo, už zase pospíchali česat.
Z dobového tisku:
"Mezi česáči jsou rozmanití řemeslníci, dále majetníci několika korců polí, kteří po skrovných žních ve své dědině chodívají za výdělkem do krajin chmelařských. Česání trvá průměrně 14 až 20 dní; po celou tu dobu neztratilo se v obci ničeho. Česáci pracují přímo horečně od časného rána do večera. Přestávek o 9. hod. ranní neb o 12 hod. polední není. Česáči při práci jen chvatně pojídají kousek chleba, kyselou okurku nebo ovoce. Za 1/4 hl. platí se obyčejně 20 h., takže, je-li chmel vyvinut, vydělá si obratný česáč denně 2 K 40 h. až 3 K kromě stravy, jež dostává ráno a večer. Z toho denního výdělku mnozí nedopřejí si ani sklenici piva po celodenním namáhání." (1903)
Dokud se chmel pěstoval na tyčkovkách, předchůdcích dnešních „drátěnek“, obvykle se nečesal přímo na chmelnicích, ale vozil se k otrhání do statků. Sklizeň přílepské tyčovky popsal spisovatel Karel Mejstřík (1902-1994) v románu Na přílepském bělidle z roku 1934: „Už ve čtyři hodiny ráno se chmelnice ozývala hlukem. Podřezávali chmelinu, hákem nadzvedali tyče, jiní je vytahovali z děr, stahovali štok, nadělali otýpky, nakládali na vůz a vozili do stodol, kde je brali na hlavu a ukládali dozadu, aby mlat zůstal volný pro česání. … Kolem dokola mlatu byly lavice z prken, kde měl každý česáč své místo. Šel si pro otýpku, vybral si tu nejlepší, přinesl si ji, rozbalil na rovno a srpem rozřezal každý štok na čtyři, pět kusů a nakladl si je za sebe. Pak si k tomu sedl, česal a chmelinu házel za sebe.“
Na závěr sklizně slavila se dočesná:
„Když se jede pro poslední chmel, dá hospodář česáčům několik lahví obyčejné kořalky. Na chmelnici se vystaví pěkná tyč s chmelem, nahoru se přiváže barevný šátek. Chmel se naloží, na voze se vztyčí tyč s fáborem, po případě se naloží i několik česáčů, a veze se vše za velikého jásotu domů, kde se chmel za rozjařených myslí dočesá. Hospodyně dá k večeru každému česáči po koláči; flašinet zahraje a chasa si zatančí,“ popsal dočesnou na Rakovnicku etnograf Čeněk Zíbrt v knize Veselé chvíle lidu českého z roku 1909. Podobná bývala na přelomu 19. a 20. století dočesná na různých místech Rakovnicka, například v Mutějovicích se chodilo ze chmelnice za praporem ozdobeným chmelovou kyticí, který nesl jeden z česáčů. Za ním šel harmonikář a pak ostatní česáči. Ve statku postavili prapor doprostřed dvora a po večeři tancovali.
autor článku: Roman Hartl, 2021
https://www.pivovary.info/?p=104875
obrázek je z expozice Národního zemědělského muzea
