Zelené zlato našich předků a strážce klidné mysli.
Pro českou krajinu je symbolem národní hrdosti a proslulého pivovarnictví, pro bylinkáře je zase jedním z nejlepších přírodních prostředků na uklidnění pocuchaných nervů. Chmel otáčivý (latinsky Humulus lupulus), v lidovém prostředí právem přezdívaný zelené zlato, je divoká a neobyčejně dravá popínavá trvalka. Její šlahouny dokážou během jediného léta vyšplhat po konstrukcích chmelnic či stromech až do výšky sedmi metrů, přičemž se kolem své opory otáčejí zásadně po směru hodinových ručiček. Zatímco gurmáni a sládci po celém světě uctívají jeho typickou hořkost a aroma, bez nichž by pravý český ležák nebyl ležákem, lidové léčitelství si chmelových šištic cení pro jejich hluboké sedativní účinky, funguje také jako spolehlivý přírodní balzám na úzkost, tlumí napětí a pomáhá navodit hluboký, posilující spánek.
Lidově mu říkáme sladovnické koření, ale také důvěrně chmelíček nebo chmelníček. Přidává se do vykuřovadel, která pomáhají uzdravovat. Polštářek s chmelovými šišticemi napomáhá lepšímu spánku a léčení. Ne nadarmo se odpradávna říká, že chmelový mok zahání smutek a mladé chmelové výhonky prý zabraňují melancholii. Také nesmíme zapomenout na citát Járy Cimrmana: „Lepší pivo v žaludku než voda na plicích.“
Chmel prý zbavuje dívky věnečku:
Staroslovanským zvykem bylo sypat na novomanžele čerstvé chmelové hlávky, což mělo zajistit plodnost, bohatství a radost do života. Tento obyčej se dodnes udržel na Žatecku. Na jiných místech se při svatbách házel na ženicha a nevěstu chmel společně s ovsem a pšenicí, přičemž zbytek se rozhazoval po domě. Tento rituál vyjadřoval tradiční přání, aby se rodina rozrůstala v duchu biblického „rosťte a množte se“. Chmel v těchto tradicích symbolizuje hojnost a neutuchající životní veselí.
Ó chmelu, chmelu, chmelu zelený,
bez tebe žádného veselí není.
Dybys ty chmelu, po plotách nelez,
nenadělal by si z panenek nevěst;
a že ty, chmelu, po plotách lezeš,
nejednej panence věneček vezmeš.
V klášterních pivovarech byl chmel používán i z důvodu, že mužům snižoval touhu po sexu a ten kdo pije příliš mnoho piva, musí dokonce počítat s tím, že se mu zvětší prsní žlázy. V antických dobách impulzivní válečníci dostávali chmel, aby se zklidnili a byli rozvážnější dle pravidla "Divokost se krotí mírností." Mladé kořenové výhonky chmele pak pojídali v Římě jako pochutinu se solí, pepřem, octem a olejem. Starší výhonky se vařily a používaly jako chřest. Chmel byl označován za zeleninu povzbuzující chuť k jídlu, která uklidňuje nervy strávníků.
Prostonárodní rady lékařské (1865):
- Kořen chmelový je povahy horké. Moc má ztenčující, otvírající a vyčisťující krev od připálených vlhkostí.
- Zapáchající nohy zasejpej práškem ze žlutostí hlaviček chmelových, kamence a duběnek, učiň z toho prach, zasejpej mezi prsty a do obuvi naklaď mech nebo dubové listí.
- Byl jsem podivným způsobem vyléčen od každodenní silné zimnice; nejvychválenější prostředky v léčení známé nepomáhaly, tak jako smíšenina několika přehoušlí mořské soli, čerstvého chmele a malých hrozinek.
- Na blbství se doporučoval pít kořenný hořký nápoj ze suchého chmelového květu spařením vodou. Připravovaný nápoj pije se studený, jak ho mnoho pařížských lékařů doporučuje.
- Na svrab, lišeje dávali v Paříži pít tisanu chmelovou, hlavu pak mazávají masti z vepřového sádla, v němž několik otýpeček řeřichy vodní odvařili.
Účinky chmele, léčivé vlastnosti:
Chmel má především mírně sedativní účinky - uklidňuje. Proto se dává do čajů na spaní, zklidnění, při nervozitě - nervovém podráždění, na zklidnění pohlavního pudu. Dále pomáhá při trávení a žaludečních potížích. Působí mírně močopudně a antibakteriálně. Pomáhá i při klimakterických potížích. Uvolňuje křeče.
Protože sušené šištice rychle ztrácejí na účinnosti, je vhodné z nich připravit tinkturu, která se dávkuje 3x denně 30 kapek. Z chmelových šištic děláme nálev, v dávce jedna polévková lžíce na šálek čaje. Vhodnější však je použít chmel do bylinných směsí.
Chmel má antibiotické, protizánětlivé a močopudné vlastnosti. Podporuje chuť k jídlu a trávení. Podle posledních výzkumů velmi dobře působí proti bakterii helicobacter pylori, která žije na sliznicích žaludku a dvanácterníku, je příčinou chronických zánětů, vředů a při jejím dlouhodobém působení i rakoviny žaludku. Chmel také obsahuje látky podobné ženským hormonům a pomáhá tak při problémech s menstruací a v klimakteriu. Tlumí činnost mozkové kůry, zpomaluje srdeční činnost a uvolňuje napětí hladkého svalstva. Působí jako přírodní sedativum, tlumí bolesti, křeče a snižuje horečku. Působí proti tvorbě nádorů, zvláště prsu, prostaty a dělohy. Příznivě ovlivňuje psychiku, pomáhá při neuróze, hysterii a depresi. Pomáhá při předčasné ejakulaci, chrání nervové buňky před poškozením, slouží jako prevence Alzheimerovy a Parkinsonovy nemoci, omlazuje pleť. (zdroj zde)
www.bylinkyprovšechny.cz
Z historie pěstování chmele:
Chmel patří mezi nejstarší léčivé rostliny. Řekové a Římané ho používali jako močopudný a krev čistící prostředek. Později se používal na poruchy zažívání, zlepšení spánku, a dokonce i při tuberkulóze. Prvním, kdo použil chmel pro kořenění a konzervaci ječného piva, byli východní Slované. V Českých zemích má chmelařství dlouhou tradici. Historické záznamy o pěstování chmele na území dnešní České republiky pocházejí již z 11. století. Písemné doklady o založení českých klášterů z let 1086, 1092 a 1100 potvrzují, že již tenkrát byl chmel v Čechách pěstován a kláštery z něj vařily dobrá piva.
Dle písemných zpráv se chmel z Čech vyvážel do sousedních zemí již počátkem druhého tisíciletí. Rovněž na Moravě bylo chmelařství rozšířeno již ve 13. století. Hojněji se u nás chmel rozšířil v průběhu 14. století za krále Karla IV., který si byl vědom významu vynikající jakosti českého chmele. Toto dokazuje i tehdejší zákaz vývozu české chmelové sadby pod trestem smrti. V průběhu dalších staletí se v pěstování chmele na území Čech a Moravy střídala období více i méně úspěšná. Tato období byla většinou vázána na tehdejší hospodářsko-politickou situaci v Evropě.
Kopřiva a chmel (z chodských bajek)
Ve veliké zahradě se kopřiva vetřela na odlehlý záhon. Protože byla z očí a v dobré půdě, dařilo se jí; brzy byla jako velký prut. Bujností svou však na sebe obrátila zahradníkovu pozornost, ten přišel, kopřivu vytrhl i s kořenem a hodil na hromadu v rohu u plotu, po němž se vinul starý chmel. Místo kopřivy hned zasadil mladou růži. Kopřiva vadnouc zvolna naříkala na křivdu. „Proč mi to násilí jen udělali, proč?“ stěžovala si. „K vůli té růži?“ „Hm, proč! Protože jsi kopřiva a růže je růže!“ odpověděl chladně popínavý chmel. „Pamatuji tu mnoho, ale růžím dávají vždycky nejpěknější místa na záhonech a kopřivy házívají i s kořeny přes plot. Buď ráda, že tebe aspoň nechali v zahradě.“ (1917)
Na závěr píseň o českém chmelu, kterou pokládá K. J. Erben (1811-1870) mezi jarními „hélskými“ písněmi:
Stojí tyčka v prostřed dvoře —
chvála tobě, velký bože!
Bože v nebesích!
Na tej tyčce chmelí roste;
až to chmelí otrháme,
piva z něho navaříme.
Kdo to pivo píti bude?
Vašíček ho píti bude,
až o svatbě míti bude.
Kam mu půjdem pro nevěstu?
Za ty lesy, za ty hory
k Vitochovům do komory.
V tej komoře bílý lože,
na tom loži panna leží,
zlatý prsten v ruce drží.
Kdo ten prsten nosit bude?
Vašíček ho nosit bude,
až po svatbě míti bude.
Chmel je v písních nositelem veselosti, neboť chmelovina obveseluje mysl a plaší chmury.
zdroj: archiv Antonín ViK a spol.
