Nebezpečné jsou bludičky hlavně tím, že zavádějí lidi do polí nebo do bažin, načež pak zmizí a je jedno zdali je ráno, poledne nebo večer.
Truhlář jeden, jenž nesl do Olešnice necky, šel přes louku, na které se právě před ním objevily bludičky. Chtěl se jim vyhnout, dal se stezkou na jinou stranu, ale světýlka byly pořád kolem něho. Tu, chtě se jich konečně zbavit, lehl si na zem a přiklopil na sebe necky. Málo si však pomohl! Bludičky vyskočily na necky, prováděly na nich své reje a dupaly při tom až hrůza. Za dlouhou chvíli ustaly a odhopkaly. Truhlář se s hrůzou zvedl a dívá se, kam se cvendy poděly. Ty už, ale byly daleko v polích. Za nějakou dobu se vzpamatoval a dostal znovu odvahu pokračovat do vesnice, kam necky nesl. Bludičky se však znovu před ním objevily, a tak se raději vrátil domů.
Nebožtík truhlář — vyprávěla mi babička — šel k večeru do Bolechovic. Na křížové cestě ho chytily světýlka a dovedly ho až do Loužnice, kde se ocitnul na splavu, z něhož sklouzl do vody. Tu se teprve vzpamatoval a celý mokrý, celý udýchaný přišel k nám do mlejna asi ve tři hodiny ráno.
Z Bratříkova šel čeledín do Loužnice. Na cestě se před ním objevila světýlka. V rozpustilosti na ně zvolal: „Cvendy, cvendy, tancujte!". Ale cvendy mu daly, co proto. Srazily se v tlupu, přiskákaly k němu a důkladně ho podupaly. Ráno našli chasníka na mezi, kde ležel celý bez sebe. Teprve po chvíli, nabyl dechu, tak vyprávěl svoji příhodu.
Často také v polích provádějí bludičky své reje. Jednou k večeru — byl advent — byla taková mlha, že by se dala krájet. Najednou v té mlze pod „kysovicej" objevilo se světlo jako z veliké lucerny. Pak jako by kamenem do toho světla někdo hodil, tak se rozstříklo. A z každé té jiskřičky udělalo se světýlko, ty se pak všechny seřadily, vznesly se do vzduchu a zmizely. Tak vypravovala mi jedna stařenka. „Abyste se ale ničeho nebál, mladý pane, ani světýlek, ani jiných strašidel, přespěte někdy na slámě, na které den před tím ležel umrlec, anebo kousněte do palce levé ruky mrtvolu. Pak se nebudete ničeho bát." Tuto radu, kterou mi stařena dala, jsem ovšem ještě nevyužil.
Světýlka mají radost, uškodí-li někomu. Dosáhnou-li toho, rázem mizí. Můj otec, Vít Kadlec, šel jednou z Mojného na rorát do Černice. „Dyž som přišel za Mojnej, přišly ke mně světýlka; šly okolo mě a přede mnou, až mě zavedly do hluboké cesty, která byla zafoukaná, protože bylo moc sněhu a do kerý já spadnul.“ Tu se světýlka najednou ztratila. (Mojné u Černice)
Jeden forman jel v noci od Velešína do Netřebického kopce. Před vesnicí u Netřebic měl najednou na voze tolik bludiček, že nemohl z místa. Aby se jich zbavil, začal se modlit. Ale čím více se modlil, tím více jich na voze bylo. Začal tedy klít a bludičky zmizely. Snadno pak vyjel do kopce. (Netřebice.)
Jeden sedlák z Předních Paští v deštivém podzimním dni oral své pole, které leželo na příkrém svahu nedaleko říčky Křemelná. Zdálo se mu, že dole u řeky cosi probleskuje. Zadíval se tam a zjistil, že se nad vodní hladinou honí hejno světlušek. Věděl, že by je neměl dráždit, ale protože řeka byla daleko, řekl si, že je v bezpečí, a zavolal na ně: „Hej, vy tam, světýlka!“ a přidal nějakou nadávku. Houf přestal kroužit nad vodou a pustil se rovnou za sedlákem. Ten nechal potah potahem a rozběhl se domů. Sotva zabouchl dveře, světýlka byla tam. Zlostně škrábala na dveře, tloukla do oken a kroužila kolem chalupy. Sedlák se odvážil ven až druhý den ráno. Spěchal na pole. U pluhu zůstali zapřažení dva silní volové a ti měli tak sedřené a podrápané boky, že je musel nechat utratit.
Jedna stařenka z Třebonína u Zlaté Koruny vypravuje, jak jí v noci světýlka pronásledovala, ale jak si od nich modlitbou pomohla: „Dyž mi bjilo asi třináct let, tak som šla z Koruny (Zlaté) do Třebonína; bjilo asi jedenáct hodin v noci. I viděla som světýlko jako hořící svíčku. Dál šlo to pořád a dělalo se to pořád věčí. Dyž to šlo aši štvrt hodiny, tak se to udělalo jako půl žencký a zase jako kupko (klubko) a zase jich bylo hromadu. Já som se pořád modlila tak, že mi to žádnou hrůzu nedělalo. Dyž som přišla ke vsi, potkala som muskýho, kerý šel do Černice. Tak se mě světýlka zbavily a šly zase s tím muským. Tomu to dálo takovou hrůzu, že přiběch domů celej ustrašenej.“ (1905)
Poslední vyprávění zaplatil jeho svědek životem. Mladý chlapec se vracel v podvečer z Dlouhé Vsi do Bohdašic. Šel pomalu cestou k samotě Stupná. Když se setmělo, uviděl na louce, kterou míjel, pokroucený pahýl staré borovice osvětlený rojem malých jiskřících světýlek. Věděl, že by se jim měl raději vyhnout, ale myslel si, že jsou to světlušky, a chtěl si na ně sáhnout. Světýlka však byla žhavá. Žhavý roj zpozorněl a začal se ke chlapci přibližovat. Ten popadl klacek a udeřil do roje. Hůl shořela, jako by byla ze slámy. Chlapec se dal na útěk, ale světýlka byla najednou všude kolem něj, sedala mu na šaty, do vlasů i na ruce. Nedala se odehnat, a kam dosedla, tam šaty začaly hořet. Čím rychleji chlapec běžel, tím rychleji šaty hořely. Ve vsi na něj nějaký člověk vylil vědro vody. Chlapec byl však tak popálený, že svým zraněním podlehl.
zdroj: archiv Antonín ViK, časopis Český lid, 1894, str. 32 a 1905, str. 480
vyobrazení: fotografie
