To bývalo vždy mezi dětmi těšení a radosti, když měly přijít Barborky a druhý den jsme se ve škole po rorátech jeden druhému chlubili: „Já dostal jablíčka!“ – „Já ořechy!“ – „A mně dala srdíčko z mandlí!“ Na tomhle posledním loudívala celá škola alespoň drobeček, ale on chudinka sám měl jen malý kousílinek. To srdíčko z mandlí bylo z ječovické pouti.
My se nemohli nikdy dočkat až se setmí, kdy odzvoní klekání a pod okny zahlaholí zvonečky a celý katechismus jsme si odříkávali z paměti, protože „Barborka“ se ptávala po prapodivných věcech. Bylo 4. prosince; nepamatuji se už ani před kolika lety. Ale to vím, že jsem tenkrát pevně věřil, že ta ječovická srdíčka z mandlí svatá panna Barbora hodným dětem posílá z pouti. Venku se sypal sníh, do sněhu vál vítr a tvořily se hrozitánské závěje. Chumelenice trvala od rána. V nevelké světnici s dřevěným začernalým stropem, přepaženým silnými trámy seděli tři muži, jichž léta dohromady tvořila číslici 220. V krbu vedle hodin hořela jasně louč a já přikládal. Vybral jsem vždycky tu nejmastnější třísku a plaménky osvěcovaly ostře tvář jednoho z těch mužů, pluhem času hezky rozbrázděnou. Nepohody však nesetřely z ní dosud čtveráckého výrazu a zraky pod zešedivělým obočím zdálo se, že mají ještě prudší oheň než louč na krbu. „Dnes se ječovickým pouť nepodařila." Stařec se čtveráckým výrazem v obličeji utkvěl při těchto slovech pronikavýma očima na mně. Já tomu pohledu porozuměl okamžitě. Četl jsem ve tváři stařečkové: „Barborky dnes nepřijdou." Zapomněl jsem i přiložit, protože jsem se tolik těšil na „srdíčko“ od svaté Panny Barbory. „Ale v Ječovicích bývá hezká schůzka i ve psotě a možná, že některá o naši ves přece jen zavadí.“ Stařeček se šelmovsky pousmál.
Večer šly holky k Nebeským, v komůrce se přestrojily k nepoznání, čtyři si vzaly zvonečky, dva nově pletené košíčky s jablky a marcipánem, dvě metly a Vendulka ta ze všech nejhezčí a svaté panně nejpodobnější byla Barborkou. Sukni si vzala jasně zelenou, růžový atlasový živůtek se zlatými portami, na hlavu postavila si korunku s blýskavými kaménky, do ruky na místo palmových ratolestí rozmarýn, přes tváře spustila si poloprůhledný závoj a když nad kostelíkem doklinkal zvoneček: "odpočívejte v pokoji", rozlehly se dědinou stříbrozvuké zvonečky a Barborky chodily od statku ke statku, od chaty k chatě, až přechodily celou ves.
Pod okny zaskřípaly kroky, zvenčí se otevřely dveře, v síni odupávaly si z nohou sníh a do světnice vešly Barborky zahalené k nepoznání. Ta pravá zamířila přímo ke mně. Ptala se mě po čemsi z „knihy“. Říkal jsem něco všeobecně z katechismu. Já uměl z té „knihy“ každé slovo z paměti; ale tentokrát jsem si to spletl nadobro, protože mi tanula před očima Barborka v růžovém, atlasovém živůtku a s hedvábnou zelenou sukní. — Potom se mě zeptala, proč malují sv. pannu Barboru s věží o třech oknech? To jsem dovedl. V takových „chytlavkách“ jsem byl kovaný. Dostal jsem srdíčko, ale tentokrát bez mandlí. . .
autor: Václav Beneš Třebízský – Z různých dob, 1896
fotografie: Barborky ze Želetavy, 2023
