Zvyk se konal ve středu třetího postního týdne, místy však až o čtvrté postní neděli. Ještě v šedesátých letech 19. století se přestrojovala jedna žena do mužských šatů a oblékala si kožich naruby. Na oděv si našila fábory, pentle i různé další ozdoby. Obličej si zakrývala škraboškou připomínající liščí hlavu a na hlavu si nasazovala beranici nebo velmi vysoký klobouk. V pase byla opásaná povříslem; z něho jí dolů viselo další dlouhé povříslo, do něhož bylo vplétáno trní. V ruce nesla košík s vypečenými preclíky, sklenici kořalky, plecháč s vodou a slaměný kropáč. Když vešla do stavení, všude kropila, aby měla selka hodně housátek a kuřátek, a přitom zpívala:
“Když jsem šel okolo plotu, visely tam košile,
dvě jsem vzal, čtyři jsem tam nechal,
bodejž to ďas vzal, že jsem všecky nevzal.“
Pak nalévala do malé odlivky kořalku a podávala ji hospodyni i hospodáři; za to dostávala mouku, krupky nebo chléb. Potom honila malé děti i dospělé a šlehala je „ocasem“, v němž trní citelně píchalo. Ve dveřích se jí čeládka obyčejně snažila dlouhý ocas přivřít, ale hospodyně se durdila, protože se obávala, že by se jí pak drůbež nedařila. (Kostelec u Vorlíka)
Další zápis o liščím zvyku zanechal Jedlička ze Zbirohu (1868-1938). "Na družebnou, liščí neděli (4. v postě) pověšují rodiče přede dnem v zahradě nebo na jiné stromy, které jest z okna viděti, preclíky, říkajíce dětem, že tam liška skákala a majíc preclíky navěšené na ocase, některé tam ztratila."
Velmi podobný zvyk se objevuje i o první postní neděli.
zdroj: archiv Antonín ViK a Na Liščí neděli, Český lid 1896
Smrt nesem ze vsi . . . pomlázka se čepejří - Čeněk Zíbrt
