Adventní obyčej „hledání noclehu“ se objevuje v několika variantách po celé střední Evropě, od Rakouska, přes severní Itálii, až po Slovinsko. Uvádí se, že zvyk se rozšířil díky řádovým bratřím z Tyrol. U nás byly obchůzky mariánského charakteru doloženy zejména na Moravě. V Čechách většinou v částech osídlených německým etnikem jako „hledání či poskytnutí příbytku“. Podstatou zvyku bylo „nocování Panny Marie“ devět večerů před Narozením Páně v příbytcích devíti různých rodin, jejichž pořadí se určovalo losem. Forma obřadního přenášení „Matičky“ bývala obdobná, ať se jednalo o dřevěnou sochu Panny Marie, Madonku (Pannu Marii s Ježíškem na ruce), sv. Josefa a Pannu Marii nebo obraz zachycující sv. Rodinu či Madonu. Tento obyčej je na památku, že prý Panna Maria devět dní v Betlemě hledala marně nocleh.
Jak „Nošení Matičky“ probíhalo, popisuje ve svém rozsáhlém národopisném díle Čeněk Zíbrt: Devět večerů před příchodem Jezulátka na svět, chodí ženy v Kozlovicích na Přerovsku se soškou Panny Marie po devíti domech. V každé domácnosti bývá soška jednu noc. Druhého dne přicházejí sošce naproti ženy se světly v lucernách a sošku doprovázejí do místa dalšího nocování. Před příbytkem, kde se soška právě nacházela, zůstávalo svítit světlo. U improvizovaného zdobeného oltáře se rodina modlí devět Otčenášů, růženec či jiné modlitby k tomu účelu tiskem vydané. Také se zpívá.
