V časopise Český lid z r. 1908 se píše: Z nečetných již zvyků lidových zachovali si Češi kladští tzv. dynování a lítování. Dynovačka značí naši pomlázku a dynovat chodí jen hoši na velikonoční pondělí. Říká se jim dynovači. Že se v jejich veršovánkách ozývají i slova koleda, kolanik, patrno, že bývalé koledy splynuly tu s pomlázkami. Koledy i chození sv. Tří králů vyhynulo, poněvadž veřejný řád nedovoluje žebravého sbíráni dárků, žebrota v jakékoli formě jest v Prusku zapověděna. Přesto dynování chasy, t.j. malých dětí projde, neníť v odlehlých vískách policejní dohled tak pronikavý, a pak vyprošování dárků (vájinek, grošliček . . .) je omezeno ponejvíce na rodiny spřízněné, kde je nějaká tetinka.
Dynovačky, tak jak jsou otištěny v časopisu Český lid z r. 1908
Mé srdce jediné, probuď mě čas, (probuď se včas)
loni sem dynoval, letos du zas.
Byl sem dost broukaný, votáty, vod mámy,
ale já sem nedbal, šel sem přec zas.
Oni se mně pořád vysmívali,
že já mám kalhůtky ušišmaný.
Já mám kůži pěknou, jako kanku černou,
a to z kalcouskýho vydělání.
Jen se mně, prosím vas nevysmějte,
máte-li co, jen mně honem dejte.
Já musím brzo it, bych nebyl doma bit
od mámy, od táty, to mně věřte. (Jakubovice)
Loni sem dynoval, letos du zas,
mé srdce jediné probuď mě čas.
Loni sem dynoval, letos du zas,
dejte mně vajíčko třeba bílý,
šak vám ta slepička snese iný,
na peci v koutečku,
na zlatým proutečku, pěkně bílý. (Bukovina)
Dyš já mám do domku iti, musím si za kličku vziti,
a sám sobje oteuřiti. Když já přijdu do sednice,
musim prosit pana strejce, by mně podaroval vejce,
vejce bílý neb červený, třeba bylo holoubatý,
dyš jenom bude kulatý.
Ve sklepě svítalo, v sudě byl den,
pulitr na stole, kořauka v něm.
Já sem se přišoural, kořauku vyšoural,
dřiu neš byl den. (Končiny machovské)
Dyny, dyny velkonoce, panimámo dejte vejce,
esli mně ho nedáte, vaši ceru neudáte. (Bukovina)
Dynovačka se čepejří, že mně má milá nevěří,
poženeme se do dveří a ze dveří šup do síně,
budem milovat upřímně. (Bukovina)
Já du na koledu, nesu si pytel,
kdo mně ho dá plnej, bude můj přítel,
kdo mně ho dá půl, vemu na něj hůl,
kdo mně ho dá štvrt, pošlu na něj smrt,
kdo mně nedá nic, nepřídu tam víc. (Jakubovice)
zdroj: časopis Český lid, l. p. 1908
vyobrazení: pohlednice Václav Klimánek
