Vánoce v lese
Co v kamnech praská to vesele,
a mech se za okny leskne,
jak v lesní hlubině setmělé
ticho je děsivé, teskné!
Co stromek plápolá v světnici,
kol něhož děti se sběhly,
v sněhu tam veverky, zajíci
v brlohy tulí se zkřehlí.
Jak dobře tady nám u kamen,
vichr v nichž divoce zpívá,
stůl plný, se stromku pozlacen
pamlsek mnohý se kývá.
Však čtu již, dítě mé, v očích tvých:
Jak se as zajíčkům děje?
Na trávě, na stromech sníh jen a sníh —
kdo asi chudinky hřeje?
Jsou sami v té lesní samotě tam?
Mají svůj stromeček taky? —
Věř, dítě, jim dobře tak jako nám,
k obrázku upři sem zraky.
Jak půlnoční ve vísce odzvoní,
anděl tu z oblohy slétá,
perutí svou kam se nakloní,
všecko tam voní a vzkvétá.
Klín plný darů má, svíčiček,
útlou si vyhlídne jedli,
navěsí na konce větviček
vše, by to zajíci shlédli.
Ne ovšem hračky a panny snad,
kuchyňské nádobí k tomu,
však dobře ví, co má zajíček rád,
veverka proč běží k stromu.
Tam oříšky dá a sem bukvice,
šišek sem smrkových střapce,
a brzy tu zvířat je směsice,
každičké v sněhové čapce.
Tu chroustání je a mlaskání
a šukání, skoku a běhu!
Na nebi hvězd plane míhání,
jiné zas tancují v sněhu.
Tak v lese veverky, zajíci
veselý večer též mají
a jako dětičky v světnici
skotačí, křepčí a hrají.
A ve vsi v chvíli té půlnoční
lidé jsou v kostele právě,
a písničku zpívají vánoční
k Ježíška poctě a slávě.
Tak vidíš na světě celičkém,
vše musí být šťastno v té chvíli,
kdy Bůh sám v dítěti maličkém
k lidem se v soucitu chýlí.
A nikdo nemá trpěti,
když vánoční stromek plá v žehu,
ni ptáček zkřehlý na sněti,
ba ni ten zajíček v sněhu!
