Adventní jitro
Teď leží vrchy v samém sněhu
a z hvězd se na ně line třpyt…
Vítr jde z dálek beze břehů
a chce čas z mrákot probudit.
Hluboce usnuly ty lesy,
zvlášť jedle voňavý má sen,
odněkud ze tmy podnebesí
zticha se zvedá nový den.
Jak bystřina z hor do údolí
se řine noc a její stín.
Na štíty hor se světlo drolí
a jasní obzor v zářný klín.
Advent, hodina, kdy se snívá
a odhaluje tajemství…
Kruh hor kolem se rozhořívá
a Boží stopa se v něm skví.
Náš pohled východ s touhou čeká
a míří k pásu obzoru,
kde jitro, síla věkověká,
nad noc se vznese nahoru.
To Bůh své ruce vlídně zdvíhá
a s láskou žehná tuto zem.
Hvězdy blednou a pryč je tíha,
světlo jde k nám, my vstříc mu jdem.
autor: Anton Sika (1904, Polná na Šumavě - 1974)
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
