Tam, kde temných, tajuplných lesů
prostírá se širá, nevyzpytná tiš,
v slujích, v skrytu skalních útesů
lesních duchů bájná ukrývá se říš.
Králem jejich Krakonoš je slavný,
kolem něho pidimužíků je dav;
a tu jejich jásot neúnavný
stále hlaholí jen: Králi náš, buď zdráv!
V popelavých kabátcích se letem
po lesích pak v tichu rozprchají zas,
podívat se trochu širým světem,
než je zpět zas svolá Krakonošův hlas.
Že jste nikdy, děti dobré, milé
nespatřily ještě mužíků těch shon,
ani tváře jejich zasmušilé,
ani řeči jejich neslyšely tón?
O půlnoční, tajuplné době,
život všechen kolem když umlkl a ztich,
zaznívá tu lesů v útrobě
jejich jásot divý, jejich rej a smích!
A když sněhy pokrývají zemi,
zima tichá, trudná navrátí se k nám,
a z andílků něžných perutěmi
Ježíšek se milý s nebe snáší sám;
a kdy všude, kde jsou hodné děti,
stromek s dárky v skrytu přináší jim pak,
že pohledem na zářné ty sněti
v úžase tu dětem přechází až zrak:
Král tu mocný bájné lesa říše
pidimužíkům svým také strojí kvas,
že i nejtemnější lesa skrýše
v záři tone, — jeden kouzelný je jas!
Strom tu stojí v sterých světel moři,
ověšený vším, co těšit může jen,
až se větve pod tou tíží noří;
vše tu skví se, — jak by kouzelný byl sen!
Ples a radost rozpoutá se v chvíli,
pidimužík trudný rozjasní svůj hled;
a tu každý ke stromečku pílí,
stromek s dárky teď je celý jeho svět!
Jeden rychle ve sněti se vplíží,
po dárcích tu jeho obrací se zrak,
a pak se svou sladkou, milou tíží
mezi druhy svoje navrací se pak.
A tu všichni s rozjasněnou tváří
stále v slasti tonou, jeden zpěv a žert,
o dárky se derou a se sváří,
ten chce koně, tomu zalíbil se čert!
A tak dárky pomalu se ztrácí,
chutný, sladký pamlsk blaží jejich ret,
s klínem plným ve skrýš se svoji vrací,
pidimužíků kde tajemný je svět!
