V polovině 19. století stávala na Boleslavsku ve vesnicích, ve větších hospodářských staveních veliká kachlová kamna. Sloužila k vaření i vytápění a v zimě se u nich scházela celá rodina. Při draní peří či předení lnu si lidé vyprávěli pohádky, zpívali a sdíleli novinky z kraje. Vedle stávala pec na chleba, které se někdy přezdívalo "peklo", to proto, že se v ní peklo mnoho bochníků najednou. Zatímco v peci se topilo jen příležitostně, v kamnech hořelo denně. Saze se tak na kachlích usazovaly rychle a bylo nutné je aspoň jednou měsíčně vymést a vyškrábat, aby v nich lépe hořelo a dobře se vařilo.
Vymetání kamen mívali na starosti takzvaní "prskači". Bývali to nezbední žebraví kluci, otrhaní tuláci nebo vysloužilí vojáci, kteří odvykli práci a jinou obživu neměli. Co si vymetáním vydělali, to většinou hned propili, takže u sebe nikdy nic neměli. O jídlo však nouzi netrpěli, protože se v každém stavení, kde pracovali, dosyta najedli. Pokud byla kamna stará a kouřila, prskač je vymetl, vyspravil a zamazal; někteří dokonce uměli postavit i kamna úplně nová. Ve stavení pak zůstávali i na noc, uložili se do tepla za pec, pod hlavu si dali svůj ranec s černým prádlem, a tak přespali do dalšího dne. Ráno musel prskač z "prsku" včas vylézt, aby ho hospodyně při vaření snídaně neudusila kouřem. Po jídle se pak vydal o dům dál nebo do sousední vsi. Jako odznak svého černého řemesla nosil za kloboukem či čepicí husí peroutku, kterou vymetal saze. Za pasem pak měl po rytířsku zastrčenou železnou škrabku neboli šornu, kterou ze vnitřku kachlů seškraboval usazenou škváru.
V obličeji se zřídka kdy myl, býval obyčejně neustále začerněný a umouněný. Děti na prskače pokřikovaly: „Prskavec, prskavec, vzal v kuchyni pět vajec, bába mu je upekla, von s nima vlez do pekla.“ Prskač děti za stálého hrození u toho honil a že je odnese do pekla. Děvčata zase škádlil, chtěje od nich hubičku, aby je počernil.
Nejvíce napilno měli prskači před Velikonocemi. Všude panoval spěch a chvat, aby byly všechny pece, prsky i kachle včas vyčištěné a panímaminkám se dobře peklo i vařilo. Své „výroční“ hody pak slavili o Sazometné středě před Zeleným čtvrtkem. To se v některém ze statků dosyta najedli a pak zamířili do hospody. Tam pili, až se hory zelenaly, zpívali, hádali se a hulákali, až uši zaléhaly, každý zkrátka podle své nátury. Pokud se prskač dožil vyššího věku, obvykle pak churavěl. Trápil ho kašel a dušnost, až nakonec na souchotiny někde u tepla pece skonal. S nástupem modernějších sporáků, kodymek a kamen se spodním tahem začala stará kachlová kamna mizet a s nimi nadobro odešli i tito svérázní prskači – peciválové.
(stalo se kolem roku 1860)
zdroj: knižní archiv Antonín ViK a spol.
vyobrazení: Marie Fischerová-Kvěchová (1892, Kutná Hora – 1984, Černošice)
