V dobách, kdy se Vánoce slavily ještě čtyři dny, ustávala veškerá pracovní činnost na den Narození Páně (25. 12.) i na svátky sv. Štěpána, sv. Jana Evangelisty a dnešní Mláďátka. K opětovnému zahájení prací přerušených Vánocemi, například přástek a draček, docházelo až první povánoční všední den, tedy 29. 12., kterému se lidově říkalo „Na Přáďátka“.
Zákaz předení se opravdu v mnoha vesnicích dodržoval a leckterá matka říkávala dětem: „Dnes je ještě Mláďátek, ale zejtra je už Přáďátek“. To znamenalo, že dnes je ještě od předeni volno, tak jako celé vánoční svátky, ale zítra se zase bude příst. Někde se dodržoval i zákaz praní, protože by se prádlo máchalo v krvi neviňátek a pradleny by pak musely za trest po celý rok chodit "ucourané." V tento den se také nedoporučovalo šít, poněvadž při píchnutí jehlou by se prst „sbíral“ a děti by si mohly vypíchnout oči. V tento den se také neměly trestat děti. Matka, která na ně vztáhne ruku, bude prý ve stáří nešťastná.
Křesťanská církev Herodesem pobité děti "Mláďátka" považovala za mučedníky a k jejich poctě byl svátek Mláďátek oslavovaný jako svátek dětí. Ještě ve středověku se na tento den těšily děti, protože dostávaly dárky, vše se pak změnilo až teologem M. Lutherem, který přesunul obdarovávání dárky na 24. prosince. Ve středověku působili u kostelů mladí chlapci jako sboroví zpěváci. Říkalo se jim bonifanti z latinského "boni infantes" neboli "hodné děti". V den svátku mláďátek jim zbožní věřící dávali drobné peníze, ošacení a jídlo.
V lidové víře dnešní den platil za nešťastný a za věštebný. Traduje se, že „Kdo se na Mláďátka roznemůže, zřídka vyžije“ nebo „Kdo na Mláďátka obchodoval, prodělal“. Matky, jejichž dítě zemřelo, zapalovaly v tento den svíčku, aby se dětská dušička mohla od tepla plamínku ohřát. V Rovensku pod Troskami se tradovalo, že pokud toho dne prší, dostanou děti brzy osypky.
V šumavských horách svátek Neviňátek platil také jako nešťastný den. V tomto dni se dokonce ani nenastupovala služba, aby se tím nepřineslo neštěstí. Na horní Šumavě se svátek Neviňátek - Mláďátek slavil jako svátek dřevařů, ve kterém dřevaři v nedělních šatech šli na ranní mši svatou a během dne prováděli jen ty nejnutnější domácí práce. (Vl. Horpeniak)
Nejstarší známý český doklad o slavení Mláďátek pochází z roku 1525. Týká se jedné staré zvyklosti, žákovského průvodu konaného tradičně o svátku Mláďátek dne 28. prosince.
J. Erben ze starých pramenů upravil: S městským prostředím středověku byl spojen rozverný obyčej volby „biskupa mláďátekˇ. Chlapce zvoleného za biskupa posadili na oslici tváří k ocasu a vedli do kostela na mši, kde měl být hlavním aktérem parodie chrámových obřadů. Před ním nesli mísu polévky a džbán piva, které pak v kostele konzumovali. Žáci s „biskupem“ v rozjařeném průvodu koledovali, křepčili, popíjeli a tropili si šprýmy z kolemjdoucích. Za biskupa zvolený chlapec byl v rouchu církevního preláta uveden do chrámu i na oslici, před oltářem zvedl na pozdrav nohu a pronesl: Búúú a vykonával tam, či spíše parodovat církevní obřady. „Biskup“ kadidlem vykuřoval oltáře, žáci nesli před ním pochodně, a nakonec žáci obrátili své kožešinové kukly a tancovali v kostele, lidé se dívali a smáli se.
Vzpomínky Jana Husa na dětství a na tento den:
O necelé dvě století později Jan Hus vzpomíná na své mládí, na slavnosti bláznovské, kterých se také zúčastnil, kdy žáci „strojiece krabošky“ tak, že naruby „kukly kožišné obrátili“ a tropili mnohé nezbednosti i na svaté klášterní půdě. Hus ještě připomíná, že arcibiskup Jan Očko z Vlašimě takové hry zakázal pro nešvary a nepřístojné veselí.
Předvádění komedií a frašek se „biskup mláďátek“ stal předmětem opakovaných zákazů a v kostelech tento zvyk zanikl v 16. století. Z nich se však přestěhoval do ulic a krčem a časem splynul s masopustem a karnevaly.
Betlémská neviňátka v české literatuře - Filosofská historie, Al. Jirásek
Na stěně proti Roubínkově lenošce visel starý obraz v tmavém, vyřezávaném rámci. Ten obraz počítal jeho majitel mezi nejvzácnější v celém městě, ba jednou, když se nadobyčej rozohnil, pravil poněkud živěji „Ať takový někdo hledá! V celém Českém království ho nenajde!“ A nebylo divu. Na obraze tom zpodoben byl ukrutný Herodes král, jenž dal nemilosrdně betlémská mláďátka povraždit. Byla tu jen jeho hlava vymalována, ale tak důmyslně, že všecken ten krvavý skutek z ní bylo lze vyčísti. Ovšem musil pozorovatel blíže přistoupit; a tu pak spatřil, že celá hlava jest uměle složena ze samých dětských těl, takže tělíčka bílých dětí tvořila čelo a vlastní obličej, tělíčka pak černých sloužila za vousy a vlasy. Patrně bylo za onoho času mnoho černochů v městě Betlemě. Na ten výtvor byl tedy pan aktuár nemálo hrd a nebylo ceny, za kterou by jej byl prodal. Když kouříval v lenošce, byly zraky jeho obráceny na obraz, a hleděl naň dále, když s manželkou rozmlouval. Ano i když pan listovní anebo někdo jiný přišel, nepatřil mu do očí, nýbrž na ukrutného Herodesa krále. Snad si tak již navykl nebo se nemohl dosyta na umělecké to dílo nadívati.
zdroj: archiv Antonín ViK, Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, napsala Eva Večerková
kniha: Český rok na vsi a ve městě - Pavel Toufar (1948 - 2018), kniha: Advent a vánoční zvyky na Šumavě - Vladimír Horpeniak (1948)
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
