Jedné ženě se narodil synáček a nikoho doma nebylo kromě sluhy, jenž za dveřmi spal. Tehdy přišly tři panny v bílém obleku a počaly soudit, co se tomu dítěti přihodí za jeho života. Jedna řekla, že bude velmi bohatým. Druhá řekla, že nebude, ale pracně a těžce se bude živit a třetí řekla: „Poněvadž tito lidé jsou velmi skoupí, že ani na stůl nic nedají, abychom se zde mohly déle pozdržet“ —jest totiž obyčej, v takový čas dáti na stůl alespoň chléb, víno a kus masa, aby dítě potom bylo šťastnější — „proto ať se utopí v sedmém roce.“
Nikdo toho neslyšel než ten sluha, jenž za dveřmi spal. I pověděl druhého dne všechno svému hospodáři, co panny mluvily. Od té doby dával hospodář bedlivý pozor na dítě, a když mu mělo minout sedm let, nebylo nikde příležitosti, aby se utopilo. Nicméně odešlo ke studnici, naklonilo se tam do vaničky, ve které bylo něco málo vody, a tak se zadusilo.
Druhá báje:
Jedna hraběnka měla synáčka, a když se narodil, přišly Sudičky soudit. První řekla: „Nechť bude vojenským důstojníkem;“ druhá řekla: „Nechť bude tím, čím otec jeho jest“ a třetí řekla, že ho vlk sežere. I slyšel to všechno jeden žebrák, kterak soudily a pověděl to hraběti.
Když synáček vyrostl, prosil jednou otce, že by se rád po lese projel v kočáře. Otec k tomu svolil a syn jel do lesa, kde rostlo mnoho pěkných vonných růží. Mimo kočího nebylo s ním nikoho. I řekl kočímu, aby mu jednu růži utrhl. Ten mu ji podal do kočáru, obrátil a jeli domů. Když přijeli domů, otec i matka vyšli, aby ho vzali z kočáru ven. Otevřeli kočár a z něho vyskočil vlk — byla to ta růže, která mu v lese tak pěkně voněla. A tak se vyplnilo to, co mu usoudily Sudičky.
Třetí báje:
Nějaký pocestný zůstal jednou na noc ve stavení, kde hospodyně ten den porodila děvčátko. O půlnoci, když domácí všichni spali, viděl, že přišly k dítěti Sudice a soudily: první řekla, že to děvče bude živo padesát let; druhá řekla, že bude chudé a třetí řekla, že se vdá za toho pocestného. Ten pocestný to slyšel, podivil se a řekl: „Třicet let jsem zůstal neženatý a mám snad ještě dvacet let čekat na to děvče?“ Vstal, sebral své věci a vzal také to nemluvňátko, i zlostně jím hodil na ulici a odešel.
Brzy potom se probudila matka a shledala, že dítěte, ani pocestného tu není. Domácí se hned rozběhli a našli dítě pod plotem krvavé, vzali je a vynasnažili se, aby mu zachovali život. Dítě se uzdravilo a nezůstala mu než na krku malá jizva. Ten pocestný byl v jiném městě živ a po dvaceti letech vyhledal sobě nevěstu, oženil se. I uviděl na krku ženy své jizvu, tázal se jí, od čeho to? Ta mu vypravovala, jak a co se bylo stalo v první den jejího narození, a jak se potom rodiče její přestěhovali do jiného města, kde posud žijí. Ten člověk, slyše to, ulekl se, že se vyplnilo to, co před dvaceti lety slyšel od Sudiček.
zdroj: kniha: Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských, 1883 – K. J. Erben
str. 101 – 103. 1. báje je z Chorvatska a 3. báje je z Bulharska
vyobrazení: Mario Stretti (1910, Praha - 1960, Riga)
